Trendem dnešní doby je chaos a nestabilita. To vyvolává neuvěřitelné množství problémů, které eskalují ponejprv do psychických a následně do fyzických potíží. Nároky se neustále zvyšují a abychom udrželi tempo a krok, musíme vydávat mnohem víc, než vydávali naši souputníci o několik desítek let dříve. Tento životní styl přináší nadměrné napětí a stres, který se stal součástí každodenního života. Nikdo se nezamýšlí nad tím, že je to jen a pouze naše volba, kterou jsme tak trochu nevědomky přijali, převzali a nyní s námi uhání kamsi do neznáma jako pořádně rozjetý vlak. Že něco zásadního je s námi špatně tuší podvědomě asi každý, ale většina z nás to ignoruje v naději že až bude nejhůř, odborníci, systém nebo stát se postará. Jenže zejména v této době se ukazuje, že to tak jednoznačné není a do budoucna ani být nemusí. Psychické, potažmo fyzické zdraví není jenom věcí náhody nebo dědičnosti jak se často fatalisticky udává, máme toho mnohem víc ve svých rukách než si myslíme, jen k tomu najít tu správnou cestu. V jejím hledání často nesystémově a chaoticky zkoušíme všechno možné abychom nakonec zjistili, že jeden směr, nebo jedna idea nás nespasí, neboť jen pramálo dokážou obsáhnout celek.
Obsáhnout celek můžeme tím, že obnovíme a oživíme vztah k sobě.
Vztah k sobě v podobě „měj se rád(da)“ se léty používání stal omšelou frází, pod kterou si můžeme přestavit úplně všechno. Když je vám divně, psycholog vám řekne: Dejte si něco dobrého k jídlu, jeďte se někam podívat, běžte do kina, kupte si něco hezkého, zkrátka udělejte si radost, ale ruku na srdce, tohle vztah k sobě moc nemění. Tímto hýčkáme své ego a jakmile podmíněná radost odezní, vše se navrátí do původního stavu. Místo konejšení a foukání bolístek je zapotřebí dostat se k prapůvodní důvěře ve své bytí a zdroji života. Tento počin můžeme nazvat Cestou, odhalováním hlubšího smyslu, spirituálním vhledem nebo vnitřním životem. Proč zrovna vnitřním když tolik se toho odehrává na povrchu? Je to jen zdání, hlubší zkušenost odhaluje, že povrch je pouze sekundární a navíc velmi pomíjivý odraz neměnné a nadčasové skutečnosti. Takže pokud pravidelně prožíváte erupce štěstí, které následují propady depresí, problém máte alespoň z teoretické roviny částečně vyřešen.
Vztah k sobě můžeme přirovnat ke kořenům stromu; pokud jsou zásadně narušeny, strom umírá. Takže jak vidíte, nestojí to na vylepšování ani hodnocení, protože to je vždy subjektivní. Kořen také neříká mám se rád, důležité je pro něj že dokáže zemí čerpat živiny a vodu. Proto mantra mám se rád, můj život je stále krásnější a podobné je pouze zbožným přáním, nikoli prožívanou skutečností. Vytváření vztahu k sobě je poněkud nešťastný přístup, mělo by jít spíš o snahu pevně se držet svého zdroje a nepustit. (jinak řečeno mít sám sebe). Dostat se k sobě může pro mnohé z nás představovat značné úsilí a energetický výdej. Proto většina lidí se tím nezabývá a ti probuzenější se našli v tom, že s oblibou používají zkratky. Aby se obnovili a při tom zakusili nějaký ten ezoterický zážitek nechávají se zavírat do tmy, postí se, zpívají mantry, provádí dechová cvičení, využívají halucinogeny a pod. Je to podobné jako když se necháte vyvézt lanovkou na Everest. Chvilka strádání, kterou vystřídá psychická euforie a pak zase rychle zpátky dolů. Byl to extrém a dlouho byste v něm nevydrželi. Je to přitažlivé tím že extrémní situace vás donutila být sami sebou a to naplno. Nestáli jste opodál, zcela vás to pohltilo a tím jste se možná vědomě možná nevědomky spojili se zdrojem.
Jenže pak se musíte vrátit do každodenního života a tam všechno jede dál po starých vyjetých kolejích. Všude kolem nás je tolik zdrojů, že na ten náš postupně zapomínáme. On tam samozřejmě je také, ale utajený v hlubokém nevědomí. Když nemáme svůj zdroj, snadno se může stát, že se naladíme na někoho jiného a spolu s ním začneme sledovat cizí životní příběh. Tím se velmi snadno dostaneme na slepou kolej, kterou však naše duše nesponzoruje. Čím víc chceme a tlačíme na pilu, tím víc se propadáme do depresí a zmaru. Proto zmíněné iniciační rituály by neměly sloužit jako extatické adrenalinové zážitky, ale především jako nástroje k odhalení Cesty. (sebe sama a svého místa na zemi) Konec konců každý příběh je cestou, ale ne každý po ní kráčí vědomě. Nevědomost jak se říká hříchu nečiní, ale může přinést celou řadu komplikací, které se opakují v různých obměnách pořád dokola. Prolomit tento začarovaný kruh můžeme pokud se staneme vědomí ve svém těle a mysli. Poté odhalíme, že vše je předivem života.
Většina z nás však existuje v sladkém nevědomí.
Myslíte že přeháním? Vůbec ne, o těle zpravidla nic nevíme dokud nás nezačne něco bolet, o energii nic nevíme, protože se nacházíme převážně v rozumu, a o mysli nic nevíme, protože naše myšlenky jsou tvůrčí pouze směrem ven, směrem k sobě tvoříme jen výjimečně a naší mysl tvoří nevědomé a naučené reakce.
Někteří lidé k odůvodnění této situace říkají: „Valí se toho na nás ze všech stran tolik takže ze sebezáchovných důvodů vypínáme“. Jenže ono je to trochu jinak, někde je totiž té pozornosti tolik, že jinde se jí nedostává. Vše je otázkou našich priorit a rozhodnutí.
Podle mého prvním a nejdůležitějším krokem je naučit se vědomě setrvávat v těle. Kam směřuje vědomí tam směřuje energie takže když nejste ve svém těle, vaše energie neustále proudí od vás někam pryč. (dnes velmi často kamsi do virtuálního prostředí)
Cvičení:
I kdybyste se cítili kdoví jak mizerně, neunikejte k počítači, telefonu, buďte chvíli sami v sobě, sledujte napětí které vzrůstá z vynuceného zastavení bez potravy mysli. Nebojujte s tím, nepotlačujte to. Co přijde nechte přijít a pak to také nechte odejít. Každý den trochu. Když to vydržíte po nějaké době sevření všech vašich závislostí povolí a dostaví se úleva. Vědomí v těle navrací člověka k jeho zdroji, důležité je dostat se k tomu normálním, nikoli extrémním způsobem. Číňané říkají: „Člověk je zrozený mezi nebem a zemí. Jeho původní energie je jednotná a nerozlišená. Jakmile se probudí mysl ve tvaru „já“ a „mé“ začne se zaplétat do konfrontací a tužeb a nečistá síla začne nekontrolovaně stoupat.
Druhým krokem je posílit vnímání a zmírnit tak nadvládu racionální mysli. (synchronizace mozkových hemisfér). Cítění je vždy spojováno se světem umělců, vizionářů a snílků, nicméně pocit je velmi důležitý pro každého z nás. Nejdřív se cítíme špatně a teprve potom přichází nemoc. Pocit, když víme jak na to, se dá změnit, ale nemoc se uzdravuje mnohem hůře. Pokud si ze svých špatných pocitů uděláme normu, nebo je budeme ignorovat či zajídat prášky, nemůžeme se dovit, že to tak i zůstane.
Takže když už jsme se naučili být v těle, měli bychom se také naučit sledovat své tělesné pocity. Pocit není tím úplně správným pojmenováním, protože se jedná o cítění, které je navázáno na podvědomou zkušenost. (pocit máme až potom) Jenže my se musíme naučit cítit teď. Takže v naší praxi nejde ani tak o pocity, ale o cítění neboli vnímání. Posaďte se do pohodlné pozice a zkuste chvilku cítit své dlaně, potom chodidla, břicho, hruď a nakonec hlavu. Pak vyzkoušejte, zda se dokážete cítit (vnímat) jako celek. Pokud chcete, můžete si při tom zavřít oči, tím se vyřadí smysly a vy vstoupíte do vnitřního prostoru. Ten prostor je váš a je doslova nekonečný. Můžeme se při tom cítit dobře, ale stejně tak se můžeme cítit mizerně, je to takový barometr zanedbanosti našeho nitra. Možná odhalíte místa, která se budou jevit jako přeplněná (často hlava) a v kontrastu k nim můžete najít místa, která se budou jevit vyprázdněná. (často nohy). Cílem není harmonizace, ale pocitové uvědomění v těle, které je startovací pozicí pro další postup. Když chci něco harmonizovat a léčit musím s tím nejdříve navázat kontakt. Pomocí čchi-kungu je pak možné celé tělo energeticky otevřít, spojit a sjednotit. (Ale pozor nesmíte dělat čchi-kung, nýbrž stát se čchi-kungem. Pokud je vám tento rozdíl jasný máte šanci uspět).
Cvičení:
Položte své dlaně proti sobě jako byste drželi míč. (při nádechu si představujte jak se míč rozšiřuje, při výdechu se vrací zpět a klade jemný odpor). Potom položte míč před hruď a vnímejte, pak před břicho a nakonec nad hlavu. O nic se nesnažte nechte vše plynout. (Pokud spontánně vytvoříte míč malý je to znamení, že máte energie málo).
Třetím a nejtěžším krokem je naučit se sledovat myšlenky a nepřikládat jim větší význam než mají. Naučili jsme se být v těle, vnímat své pocity ale stále nás při tom napadají a obtěžují nějaké myšlenky. Způsob jak se s tím vypořádat nespočívá ve snaze myšlenkový proces násilně zastavit, nýbrž ho vyprázdnit od přebytečné energie. To se děje tím, že svou mysl jen pozorujeme aniž bychom se s konkrétními myšlenkami případně pocity ztotožňovali. Toto ztotožnění, neboli identifikace je důvodem proč tolik ve svých životech trpíme. Je dobré vědět, že ne všechno, co nás napadne je pravda a ne všechno co bychom chtěli se může uskutečnit.
Každá myšlenka ovlivňuje prožívanou realitu a její účinek můžeme sledovat pocitem. Když cítíme že naše představa v neviditelném prostoru někde naráží a nechce se pohnout kupředu předznamenává to těžkosti. V takovém případě jen hlupák tlačí na pilu. Je naprosto nesmyslné přidávat sílu myšlenkám v naději, že tím něco prosadíme či změníme. Energie, která má skutečnou moc něco změnit je neutrální, tedy vyvážená v poměru klidu a pohybu; v našem chápání věcí je to stav kdy se všechno děje samo. (koloběh v přírodě) Pokud tomu musíme pomáhat, nejsme v rovnováze s řádem vesmíru a přirozeným plynutím. Nakonec nejlepší věci se vždycky dějí samy, je to výraz posunu a nebo potřeby posunu v prohlubování vnitřní kvality. (cesty k sobě) Proto nemá smysl o cokoli usilovat, ale to neznamená, že bychom měli přestat cvičit.
Když shrneme to podstatné, nejdůležitější je navrátit se k sobě, vnímat své tělo a pocity. Myšlenky nechat plynout a pracovat jen s těmi, které jsou pro nás a náš život důležité. Jakmile se staneme konzumenty informací začneme být na nich závislí protože si z nich uděláme pomocný zdroj energie. Každá myšlenka s kterou se ztotožníme se bude vracet a zaplňovat tak naši pozornost. Jak jsem si řekli již dříve, kam směřuje naše mysl tam směřuje naše energie a tím se vytváří náš osud. Jakákoli cvičení pak chápu jako metodu upevňování sebe sama v principech, které jsou pro mne životně důležité. Nesmíme však zapomínat, že cvičení se cvičí, kdežto život se žije. A tyto dvě věci by se neměly rozdělovat. Někteří lidé se mylně domnívají, že když budou něco nacvičovat že jim to změní život. Jak by mohlo? Pokud si tuto změnu sami nedovolí, ba dokonce dokud si ji sami nenaordinují, nic zásadního se nestane. Takže vlastně všechno co děláme je dobré pro to abychom se uvědomili a z toho uvědomění nacházeli svůj smysl a radost. Nic důležitějšího tady na této zemi není natož aby to stálo za námahu. 🙂
