jako by to byl jen okamžik a máme po dalším semináři, který všechny letní pobyty s čínským cvičením uzavírá. Dnešní ráno je o poznání klidnější, nikdo tu nepobíhá a opět se v našem „ášramu“ rozhostil mě známý a důvěrný klid. Sedám si, zavírám oči, jako poslední dobou mám ve zvyku častěji, a nechávám se unášet přítomností, která v sobě nese odlesky několika intenzivně prožitých dní. Tu a tam se v mysli objevují známé tváře a vzpomínky na prožité situace. Mám dojem jakoby započatý příběh nikdy nekončil nýbrž pokračuje stále dál a jakýsi tvořivý princip tu a tam cosi sleduje a dorovnává. Znovu cítím naléhavou potřebu svůj život víc kultivovat. Jsem to já, nebo ti druzí co si to tady víc uvědomili? Nevím, každopádně jsme to my.
A co jsem si z této akce odnesl? Nestačí jen sám za sebe něco nacvičovat a tím posilovat jakési privátní pocity, je třeba jít dál a otevřít se v kvalitách taiji celku a tím se stát součástí mnohem většího rámce. Je zapotřebí dostat se až tam, že To v nás bude žít i když zrovna necvičíme.
Smysl těchto akcí spočívá v tom, že v podmínkách, kdy jsme jeden k druhému vstřícní a otevření, máme jedinečnou příležitost bez napětí a stresu osahat si věci, na které v každodenní realitě nesaháme. Vyzkoušet si co to dělá s naší energií a srdcem když druhého člověka přijmeme, když se staneme jeho součástí a mezi námi není žádná konvenční bariéra. Potom zjistíme, že naše představa o tom jací jsme je úplně jiná vůči tomu co momentálně zažíváme. Bohužel tato zkušenost je vzácně ojedinělá a snad právě proto na ni po nějaké době zapomínáme.
Znovu jsem si během těchto několika dní uvědomil, že nemá smysl učit lidi nějaké složité sestavy a snažit se jim vštěpovat představu, že když to budou pravidelně a svědomitě cvičit, budou šťastnější a zdravější. Neříkám, že by to byl úplný nesmysl, ale tohle platilo kdysi dávno, kdesi úplně jinde, dnes se na spoustu věcí musí jít úplně jinak. Důležité není co cvičíme a kolik toho umíme, ale jakým způsobem se nás to dotýká a co z toho můžeme použít abychom byli sami se sebou, potažmo se svým okolím víc v pohodě. To je obraz pokroku a zároveň zrcadlo dobrého, případně špatného Taiji. Když půjdeme ještě o kousek dál, zjistíme že není žádné dobré, nebo špatné Taiji, je jenom vědomí, které se víc nebo méně uvědomuje, o nic jiného nejde.
Nakonec zjistíte, že všechno je iluzí, že jsme se vlastně nechali zhypnotizovat představou o tom jak je všechno seskládáno a to všechno tvoří konstrukci, která podpírá náš život. A když půjdeme zase dál zjistíme, že to je ta největší hloupost, protože život se opírá sám o sebe. Někde tady začíná skutečně hodnotná sebe kultivační praxe. Problém nejsou naše dogmata, stejně jako to nejsou problémem chyby, kterých se dopouštíme. Je-li něco skutečným problémem, je to míra našeho nevědomí, která nás udržuje v nezměněném zakonzervovaném stavu. Většina lidí opakováním důvěrně známého stagnuje, přichází o tvůrčí energii a stárne. Když člověk netvoří nemá ani radost a když nemá radost odkud by mohl očekávat naplnění? Podaří-li se nám jakýmkoli způsobem prolomit tento nešťastný návyk, zjistíme, že být spokojený a šťastný je daností a naší výbavou s kterou jsme se narodili. Řekl bych závěrem, že právě o tom ze všeho nejvíc jsou tyhle naše letní, společné prožité pobyty 🙂
Ahoj, můžu jedině potvrdit. Neumím to tak hezky říct, ale cítím to stejně.
Ano! 🤗
Je to tak, ať nás ta radost z tvoření provází….
Pěkné napsané, nelze nic jiného než souhlasit.
Díky „dopravnímu zpoždění“ mysli mám teď pocit, že dlužím podrobnější odpověď na otázku, co mi seminář přinesl. Tak tedy:
Tématem semináře bylo pro mě POZNÁNÍ, a to v hned v několika směrech:
– poznání příjemných lidí, kteří se na nováčka nedívají jako na „vetřelce“, ale naopak jej přijmou s laskavým srdcem, pomáhají mu a „něco“ ukazují.
– další úžasné poznání toho, co, pokud to člověk umí, je možné udělat s energií a tělem člověka;
– poznání právě toho, co se děje se srdcem, když druhého člověk přijmeme a staneme se jeho součástí – bylo to něco krásného, slovně naprosto nepopsatelného, co jsem dosud nezažila;
– možná i poznání toho, proč jsem to nezažila, a proč „negativní“ stále nepřijímám. Při jednom nácviku přijetí jsem se sama sebe zeptala proč mi to nejde. To, co se na velmi krátký okamžik dělo, to, co jsem emocionálně procítila a „nějak obrazově“ uviděla mě dost překvapilo. Možná kořeny této příčiny se mohou také skrývat někde v hluboké minulosti rodu.
– poznání toho, co znamená plynutí v Taiji a že proti tomuto plynutí může stát protivník ve formě mysli, která jakmile přijetí zaznamená, jej vyhodnotí jako stav naprosto nepřijatelný a nepatřičný, neboť jej nemůže kontrolovat a proto jej okamžitě zastavuje;
– ověření toho, že Taiji není jen cvičení, ale princip, který, pokud je člověk otevřený, prostřednictvím formy učí propojovat, sjednocovat a „něco“ ve spolupráci se zkušeným a šikovným „průvodcem/učitelem“ otevírá.
– a další…😉
A to je pro mě motivace proč v Taiji pokračovat – poznání zpracovat a dokázat využívat jak pro sebe, tak pro ostatní.
Děkuji vám všem, kteří jste na semináři byli, Vendulce a hlavně Jirkovi!!
Přátelé v tajčí,
záměrně se ozývám později. Po návratu ze semináře jsem vždy plná dojmů, pocitů, energie. Všední dny přinesou zklidnění, pomine síla místa a mistra.
Přesto se něco změnilo. Vír událostí, ať už zprostředkovaný médii nebo děním v mém životě, se mně dotýká zlehka. Odstup a nehodnocení vidím jako metodu, zatím v náznacích, kterou mohu rozvíjet.
Co konkrétního jsem si uchovala? Ráno začnu jako na semináři, posedím, čas neměřím, ono si to řekne. Pak 8 čančuangových forem, Irča můj vzor, i když to nechce slyšet. Změna je ta, že se nemusím přemlouvat, chce se mi! To se týká i cvičení formy.
Mám za co být vděčná, Jirkovi, Vendulce, vám všem, inspirující společenství jedoucí na stejné vlně je velkým darem. Děkuji.