Na otázku, co je zen, se na internetu dočítáme, že to je sezení se kříženýma nohama, rovnými zády a pohledem směřujícím kamsi do neurčita. To je však jenom vnější forma, co se týče vnitřního obsahu, můžeme konstatovat, že se jedná o schopnost pozorovat své bytí v přítomném okamžiku tak dlouho, dokud se nám neodhalí „duch zenu“. Je to něco co nemůžeme a ani bychom se neměli snažit pochopit. Říká se: „Chcete-li vidět rybu musíte pozorovat vodu“. Tuto skutečnost nelze zachytit myšlením ani cítěním, přichází spontánně, když obojí přestává jako téma naší pozornosti působit. Okamžik za okamžikem si uvědomujeme svůj nádech a výdech v uvolněném těle. Když se forma – tělo uklidní dá se do pohybu obsah – mysl. To je vlastnost interakce vzájemných protikladů a proto tak málo lidí pochopilo zen. Chtěli utišit svou mysl, ale dočkali se pravého opaku.
Zen můžeme najít i v pohádkových příbězích. Je to dokonalá analogie spirituální reality. Jistě si vybavujete „hloupého“ Honzu který na radu kouzelného dědečka musí dávat pozor aby se jedinkrát neohlédnul, jedinkrát nezaváhal, nepromluvil a následoval jenom hlas svého srdce. Odměnou na této strasti plné cestě mu potom je princezna a polovina království. To království je ve vás, říkal Kristus a tím i obyčejný pohádkový příběh nabývá nadčasového rozměru.
Zen je také často spojován s osvícením. Hodně duchovně probuzených lidí o ně usiluje. Meditují, studují, putují do svatých míst, navštěvují výjimečné bytosti a pořád nic. Čím víc se snaží, tím víc jim to proplouvá mezi prsty. A pak tu máme někoho, kdo neví, že se stal součástí zenu a mnohé se mu odhaluje jakoby mimochodem a samo. Osvícení je pro něj normu každodenního života.
Konec konců není osvícen každý nový den, kdy vychází slunce? Všechno je najednou osvíceno, proč by měl být člověk zrovna výjimkou? Takže se díváme a nevidíme a abychom opět prozřeli, je tu zen.
Když se nějaké činnosti věnujeme tak, že na sebe zapomínáme, je to také zen. Ale nesmíme lpět na výsledcích jinak se s „tím“ mineme. Tanečník se stává tancem, muzikant hudbou, běžec během, milenec milováním, malíř malování; ztratil se vykonavatel a co zůstalo je ……
V zenu na nic konkrétního nemíříme. Tím se naše vědomí rozšíří a duch obsáhne celek. Tímto celkem vlastně neustále jsme, jen si jej ve svých činnostech pod nadvládou mysli neuvědomujeme. Být za jedno s celkem znamená neprotěžovat části, nevytvářet dualitu a společně s tím i rozpory. Jinými slovy stát se součástí vesmírné rovnováhy. V této rovnováze, která vychází sama ze sebe není zapotřebí žádná předpojatost ani úzkoprsá kontrola a proto v ní najdeme poměrně velký prostor pro toleranci. Tato tolerance by se dala přirovnat k dvěma mezním bodům mezi nimiž všechno prospívá a prosperuje. Za nimi však nastává rozklad a zmar. Realizační prostor je potom prostorem vyvážené svobody.
Většina myšlenek, které nás při hledání zenu napadají jsou vzpomínkami na prožitou minulost. Naše tělo má svou asociativní paměť díky níž při zautomatizovaném konání reagujeme na všechny situace a prožitky stejně. Je to náš návyk, který v sobě často ukrývá silný emoční potenciál. Aby nastalé okolnosti a situace nenarušovaly naši emoční a mentální rovnováhu, učíme se dívat nestranně a bez zaujetí. A to je také zen. Díky tomu máme možnost uvědomit si své podvědomé programy a ty postupně přepsat, anebo je úplně opustit.
Organizovaný zen se často praktikuje ve speciálních prostorách a v předepsaném oblečení. Lidé sedí na patách s rovnými zády s rukama složenýma v klíně. Tato pozice však pro Evropany není nijak příjemná a dnes ji často nahrazuje sezení se zkříženýma nohama, nebo ještě pohodlněji na židli. (Tělo by se při zenu nemělo nijak připomínat). „Zazen“ (meditační sezení) může z hlediska principů jin a jang představovat tzv. chybu dvojího zatížení. (nevyváženost protikladů – jin v jinu, nebo jang v jangu). Pokud je tedy tělo nuceno zůstávat v klidu je velký problém, aby zůstávala klidná i mysl. Proto hodně duševně vytížených lidí hledá kompenzaci ve fyzických aktivitách anebo sportu. (je otázkou zda je ryzí zen lékem na dnes tak často přetěžovanou mysl, z vlastní zkušenosti bych řekl, že nikoli.
V takovém případě není radno podnikat žádné extrémní zásahy. Stejně jako není možné v jednom okamžiku zastavit rozjetý automobil, stejně tak není žádoucí pokoušet se zastavit přetíženou mysl.
Řešením by mohl být dynamický zen ve cvičení čchi-kung nebo taiji.
Čínská cvičení jsou charakteristická spojováním pozornosti, prožitku a těla. Myšlení je nahrazeno pozorováním a to vede k vnímání a uvolnění. Specifické pozice a pohyby přivádějí pozornost do těla a tím odlehčí mysli. Tělo dostává svůj díl pozornosti a může se tak energeticky obnovit. I když se často uvádí, že není důležité znát smysl a principy, protože mnohem důležitější je pravidelně cvičit, já s tímto tvrzením nesouhlasím. Z dlouhodobé praxe mohu potvrdit, že kdykoli jsem pouze něco napodoboval, účinek byl takřka minimální a případná dovednost, či změna se projevovala pouze ve fyzickém těle. Pokud tedy toužíme po strukturální a celostní změně, musíme vše co děláme poznat, pochopit a následně se s tím ztotožnit. Teprve pak se probudí zen a cvičení začne mít stoprocentní účinek.
mimochodem, pokud je zen všechno, proč by měl člověk při zenu zrovna sedět?
