Mysl a duševní zdraví

Hodně lidí si v dnešní době stěžuje na nechtěné myšlenky, které je stále napadají, obtěžují a znepříjemňují jim tak život. Je to tím, že dnešní společnost povýšila proces myšlení na piedestal před tělo a jeho pocity.

Myšlenky, které přicházejí, si můžeme představit jako tužku, která v našich hlavách pořád něco čmárá a píše; klid je tím čistým listem papíru, vědomím, na kterém se všechno odehrává. Pokud víme něco o papíru a jeho čistotě, víme také něco o slovech, které jej mohou popsat a znečistit. Snahou něco gumovat a škrtat si mnohé děláme ještě horší. Místo těchto zásahů bychom se měli naučit pročistit svou vizi a tím obnovovat čistotu svého papíru-vědomí, neboli ducha. Paradoxně se to děje nejvíc tím, že dáváme prostor dělání ničeho. Pokud o této sebezáchovné metodě nic nevíme, nebo ji považuje za neefektivní trávení času, který by se dal zhodnotit jinak, naše mozková a emoční kapacita se může neustálým přetěžováním přiblížit únosné hranici, kde dojde k „black-outu“, s kterým si nemusí vědět rady ani renomovaní odborníci. Pomoci může paradoxně klid, odstup, který sice nic neřeší, ale vytváří potřebný prostor, aby se mnohé srovnalo samo. Jenže klid je často vnímán jako slabost, rezignace a tak se dál stavíme svým výzvám a ty samozřejmě rostou úměrně našemu úsilí.  

Většina z nás žije utkvělou představou, že myšlenky, které nás napadají jsou jedinou možnou pravdou o prožívané realitě; napadlo vás někdy že tu máme ještě tisíc a jednu z dalších možností? Pravdu o oceánu neodhalíme tím, že se plavíme na lodi, popíjíme drink a sledujeme delfíny. Abychom poznali celek musíme se odvážit také pod hladinu k nebezpečnému ponoru, potom bude náš obraz celistvý. Ponořit se do sebe sama znamená nastoupit cestu k odhalení skutečnosti. Intelektuální mysli se to může jevit jako zbytečná fráze, aby také ne, mysl sama sebe nikdy za viníka potíží neoznačí.

Zastavit neustálý tok myšlenek prostřednictvím mysli není možné. Potřebujeme se upevnit v klidu, ponořit do oceánu bytí a teprve potom nás přestanou obtěžovat bouře a vlnobití, která se čas od času rozpoutávají na hladině.

Až všechny formy na kterých lpíme pominou, zůstaneme sami sobě, poté odhalíme skutečnost.

Je dobré si připomenout, že realita není tím, na co myslíme, nebo čeho se obáváme, ale tím, co právě v tomto okamžiku fyzicky prožíváme. Zdá se to stejné, ale stejné to není. Mysl se svou schopností vzpomínat na prožité a v obavách projektovat budoucí nás často vyvádí z přítomnosti, která je jediným objektivním zrcadlem skutečnosti takové, jaká doopravdy je. A protože žijeme obavami, obavy se také naplňují.

Ztotožnění s myslí je zároveň ztotožněním s jejím obsahem a pokud dokážeme pozorovat své myšlenky a pocity s určitou dávkou odstupu, je tu velká pravděpodobnost, že scénář, který nastiňují se mine účinkem, anebo jej prožijeme s mnohem menší ztrátou a utrpením. A to je zen.

Zen není metodou, jak se za všech okolností vyhnout nepříjemným situacím, je však nástrojem, jam tyto situace nahlížet, a tudíž i prožívat úplně jinak. 😊  

Takže zopakujme si to podstatné:

1) Pravda není každá hloupost, které nás napadne, je to subjektivita vycházející z povahy našeho momentálního naladění.

2) Klid není únik z reality, ale důležitý odstup, který psychika potřebuje pro svou obnovu a pročištění.

3) Schopnost být sám tady a teď odhaluje realitu. Nikoli celku, ale především naši

4) Svět se vždy napravuje našim osobním zodpovědným rozhodnutím

5) K pochopení je zapotřebí zkušenost a tu najdeme tam, kde se duch a tělo stávají nerozlučnou jednotou.

Napsat komentář