Tento článek pojednává o tom jak důležité je na cestě životem najít svůj záměr. Najít záměr je to samé jako najít sebe a své místo na zemi. Záměr je generál, určuje strategii, mobilizuje vojáky a mapuje bitevní pole. Pokud člověk udržuje ve své mysli záměr, jeho život má náboj, energii a smysl. Jakmile se však propadne do osidel stereotypů, nudy a nepozornosti, velmi snadno se může dostat na dráhy života, které jsou plné stagnace, depresí a zmaru. Pokud žádný záměr nemáme, vlády nad námi se chopí podvědomí a to nám v režimu autopilota servíruje naučené reakce a programy. Dá se říci, že žijeme svou minulostí a ta se opakuje pořád dokola. Naše záměry často směřují jen k jedinému cíli a tím je zlepšení materiálního komfortu, na tom samozřejmě není nic špatného, ale duševní pohodu a zdraví to nezaručuje.
Každá naše snaha spojená s představou chtít a mít vyvolává posun v prostoru variant. Zpravidla se tento posun realizuje od těch nejnižších stupínků po nejvyšší a každý účel světí své prostředky. Dalo by se tedy říci, že člověk vstupuje do předem vytyčených koridorů a pokud v nich uspěje, může se stát jejich služebníkem, strážcem, nebo pokračovat dál do vyšších úrovní. Příkladem může být vzdělávací systém, nebo kariérní postup. Tyto záměry v našich podmínkách naprosto zdomácněly a staly se z nich společensky uznávané kolority. Co kdyby tomu bylo v duchovní oblasti podobně?
Každý z nás jistě slyšel o kvantové fyzice a jednotném poli energie a informací, v kterém se pod vlivem naší pozornosti (záměru) materializují příslušné částice (možnosti). Jakmile však naše pozornost zmizí, dojde k tzv. kolapsu zhmotnělé částice a ta se opět stává energií. Naštěstí tento proces ve fyzickém světě doprovází značná dávka setrvačnosti, takže se nemusíme obávat, že by naše pracně vydobyté pozice a struktury chvilkou nepozornosti vzaly za své. Zcela jinak je tomu ale u mysli. Představte si, že při jízdě autem na okamžik ztratíte pozornost (záměr věnovat se řízení). Stačí málo a může se stát hodně.
Jak všichni víme, přání a sny se plní jen zřídka, zato záměry, které v sobě nesou rozhodnutí mít a jednat mohou za určitých podmínek přinášet své ovoce. Abychom však uspěli, potřebujeme znát specifické zákonitosti a pravidla, které můžeme nazvat principy taiji.
Krátkodobý a dlouhodobý záměr
Naše úsilí něčeho dosáhnout, získat a mít se často skládá z celé řady záměrů, které podmiňují postupný pohyb na cestě k realizaci. V případě našeho cvičení jste si třeba dali za cíl upevnění zdraví a zlepšení tělesně duševního komfortu. Výborně, to je však velmi široké téma, které nelze jednou rukou uchopit. Uchopit se dá vždy krátkodobý záměr a ten nás může k dlouhodobému záměru postupně přibližovat. Zároveň je dobré vědět, že krátkodobý záměr vždy podmiňuje dosažení záměru dlouhodobého. Jinými slovy každá cesta začíná prvním krokem.
Když stavíme dům (tělo), musíme každou cihlu položit do obvodu zdiva správně, jinak se stavba jednoho dne zbortí. Často sníme o krásném domě, ale skládat cihly správným způsobem neumíme. (proto je v taiji ze všeho nejdůležitější postoj) Náš postoj je vlastně přístup a přístup je zároveň záměr. Nesnažte se mordovat své tělo, všechno je dosahováno myslí.
energie je neutrální a tudíž inklinuje k rovnováze
Každý záměr v sobě skrývá mocnou energii. Protože všechno se odehrává TEĎ, každá možnost je zároveň naprosto reálnou skutečností. Je to záležitost volby nikoli úsilí a to je třeba jednou pro vždy pochopit a podle toho s tím pracovat. To jen mysl pochybuje a říká, takhle to nepůjde, všechno si musíš vybojovat, zasloužit, nějaká titěrná představa ti nepomůže.
Pokud si stanovíme záměr a rozhodneme se pro něj také něco udělat, cesta se začne otvírat. Můžeme se uvolnit a být v klidu, nyní je třeba trpělivě čekat a dělat jen to, co inspirace přinese. Pokud bychom tomu chtěli jen trochu pomoci, rozpoutáváme působení rovnovážných sil a místo dosažení dojde k blokádě a pohyb za vytouženou metou se zastaví. (jablka také nepadají na zem v květnu). Proto je tolik důležité naučit se plynout. (pohyb v taiji) Plynutí je vyváženým pohybem k cíli. Čas je v této rovnici velkou neznámou, a proto nikdo neví, kdy ke svému cíli dojdeme. Nicméně mistři zenu poukazují na to, že cíl není až tak důležitý, protože mnohem delší dobu strávíme cestou.
Tlačíte často na pilu? Pak se připravte na to, že se setkáte s odporem.
Naše záměry bývají často podepřeny katalyzátorem – vůlí. Vůle je dobrý pomocník, ale nemá smysl pro rovnováhu, takže často aktivně bojuje s odporem. Překonávat překážky je velkou výzvou, nicméně také se dají obejít, případně najít cíl, ke kterému se dá dojít snadněji. Tomu však zejména mladší lidé nerozumí, a proto se často ve svém jednání dostávají do extrémů; ty je posouvají do diskomfortu a tam je pohltí stres. Stres je blokátor energie takže i když zaznamenají lokální zisk, bývá to často na úkor dlouhodobé ztráty.
dostáváme vždy to co aktivně nechceme
To zná asi úplně každý. Abychom lépe porozuměli příčině tohoto výroku, potřebujeme si připomenout, že naše existence je jeden nedělitelný a spojitý celek. (kvantum- taiji) Celek ovlivňuje částici a částice zpětně působí na celek. Pokud něco nechceme, směřuje svůj záměr proti existenci, blokujeme energii a ta reaguje svým výsostným právem existovat. Hodnocení typu dobrý – špatný, zlý – hodný, spravedlivý – nespravedlivý pro existenci nic neznamenají, konkrétní význam jim dala teprve naše mysl. Proto budeme-li stranit jedné z vlastností, zcela jistě ztratíme rovnováhu.
Z toho vyplývá, že bychom se měli zabývat tím co chceme a nemarnit čas tím co nechceme. Jenže když se někoho zeptáte co by chtěl, neví, zato toho co by nechtěl vám vyjmenuje spoustu.
Abychom se komfortněji cítili (duše) a lépe se nám dařilo (prožívaná realita), potřebujeme zneutralizovat situace v kterých tlačíme na pilu, nebo vyvoláváme aktivní odpor. Právě k tomu je zapotřebí směrovat náš krátkodobý záměr a pokud se tomu člověk začne aktivně věnovat, bude překvapen, jaké změny to do jeho života přinese.
Naše myšlenky a pocity jsou propojeny s tělem a proto nás mohou jeho prostřednictvím ovládat a mučit. Například nás bolí koleno, druhý den by to mohlo být lepší, ale protože svou bolet očekáváme a nechceme, náš problém sílí. Jedna bolest a omezení následuje druhé, třetí a naše psychika to nevědomky ještě podporuje. Tím pomalu ale jistě získáváme osud, kterému se říká nevyhnutelnost stáří.
přirozenost naplňuje záměr
Každá myšlenka se ve stavu záměru realizuje okamžitě. Pokud se jí věnujeme pravidelně, podvědomí ji uloží do programu a ten se stává součástí naší přirozenosti. Přirozenost to je celek, tedy naše myšlenky, pocity, energie a samozřejmě také tělo. Jenom celek se dokáže dostat k vytouženému cíli, část to nikdy nedokáže. Ve cvičení můžeme svůj záměr zaměřit třeba na to, abychom každý pohyb udělali precizně a co nejlépe. Když na něčem životně nezáleží a přesto si dáváme záležet, získáváme cennou schopnost nerozlišovat a být precizní za všech okolností; nikdy nevíte kdy se tato vlastnost může hodit a z hlediska záměru je tento přístup něco jako právě nalezený diamant.
O záměrech by se dalo mluvit celé hodiny, důležité je však zkoušet, aplikovat, nacházet důvěru která přináší ujištění že právě tak to funguje. Nestačí se jenom dobře cítit, mělo by se dobře dařit a to po všech stránkách, potom dává smysl v započatém záměru pokračovat, jinak hledáme jehlu v kupce sena a když nenajdeme, odcházíme jinam, kde se bude celý příběh opakovat. 🙂
Velice zajímavý a pěkný článek. Přečetla jsem si ho poprvé před více než týdnem a zaujal mě tak, že o jeho obsahu, zvláště některých částech, celý týden často přemýšlím a k článku se vracím. Musím potvrdit pravdivost řady myšlenek.
– Uvědomila jsem si třeba, že jedna z „věcí“, která odstartovala to, že jsem se dostala až na samé dno všech svých sil, bylo skutečně to, že jsem před lety z určitých důvodu ztratila svůj cíl. Dnes jsem si vzpomněla, že můj vnitřní hlas mi to tenkrát říkal. Tehdy jsem pak začala naivně přesvědčovala sebe samu, že uspokojení z práce může být cílem novým. Ego sice bylo spokojené, ale duše z toho nikterak neprofitovala. Musím přeci pracovat, nemůžu si teď dovolit odpočívat, to budu až to udělám, musím to všechno stihnout – to byla ( a velmi často ještě jsou) jedny z řady mých vnitřních přesvědčení, díky kterým jsem ignorovala přicházející únavu (to přeci přejde) a vnitřní nepohodu. Pokud vám to něco říká a myslíte si, že „vy to dáte“, „co by se vám přeci mohlo stát“, tak vězte, že jsem si to také myslela. Pokud se však nezastavíte sami v okamžiku, kdy si říkáte „to ještě musím dát“ a přitom už nemůžete („tlačíte pilu“), zastaví vás pak „vesmír“ sám, a nemusí to být jen nachlazení („rozpoutají se rovnovážné síly“) a nemusí to být jen na týden, měsíc, rok („čas je v této rovnici velkou neznámou „)…
– Často se mi teď honí hlavou věta „Nesnažte se mordovat své tělo, všechno je dosahováno myslí“. Přemýšlím nad tím, jak to udělat, aby tělo dokázalo s myslí více spolupracovat a kde jsem zase „tlačila na pilu“ a co jsem zase dělala jen vůlí a ne jako celek, když jsem už zase ztratila sílu nejen fyzickou. Je to opravdu o trpělivosti, nutnosti potlačit ego, přijmout to co je – asi to nejtěžší, nechat to být a pomalu a nenásilně přenastavovat vnitřní přesvědčení – vždyť přeci nemusím mít všechno hned, nemusím všechno zvládnout najednou, teď a dokonale, .. Nakonec bych ještě dodala ze své zkušenosti, že je potřeba také nezapomínat na vděčnost, i za malý pokrok na cestě k dlouhodobému záměru a pokoru. 🙂