Umění je tvoření, v kterém se tělo, duše a mysl spojují v jeden celek. Na rozdíl od jiných činností, kde se tyto oblasti zásadním způsobem rozcházejí a způsobují tak nemalé potíže, umění nás sjednocuje a díky tomu máme jedinečnou příležitost poznávat nejen ostatní, ale především sami sebe. Umění přivádí k souladu a rovnováze. Tanečník, zpěvák, malíř, či spisovatel, (cvičenec Tchaj-Ti), každý z umělců se stává díky své tvorbě sám sebou a zároveň obrazem světa, v kterém mu je dobře. Pokud netvoříme, nehledáme hlubší smysl a radost, zůstáváme konzumenty energie a krásy, kterou nám zprostředkovává někdo jiný. Potom není divu, že tolik lidí v dnešním světě strádá.
Začátky jsou obdobím napodobování
Hodně zájemců o Tchaj-Ti přichází na kurzy a vůbec netuší co jdou dělat a k čemu to může být dobré. Někde se dozvěděli, že „To“ prospívá zdraví a „zlepšuje“ energii. Tchaj-Ti však není jenom o napodobování nějakých pohybů, ve svých pokročilejších fázích se stává tvořením a vrchol to je umění mistrů. Číňané v souvislosti s tím hovoří o úrovni nebe, země a člověka.
Každý začátečník musí projít nezáživným obdobím, v kterém se učí instruktorem předváděné pozice a pohyby napodobit. Problém je v tom, že se něčemu učíme dříve, než to dokážeme přijmout.
Mnoho rodilých Číňanů, kteří se scházejí v parcích, aby si odcvičili svou každodenní půlhodinku také napodobují, ale vše co dělají, v naprosté důvěře sdílí. Lidé pocházející z jiné oblasti a kultury mají však odtažitou a kritickou mysl, kterou navíc často svírají obavy z neznámého. A tento rozpor nedovoluje, aby se naplno otevřeli tématu případně instruktorovi, který se jim snaží něco ukázat anebo předat. Takže lidé vlastně chtějí ale zároveň nechtějí. Tento problém si musí vyřešit každý sám a je úsměvné, že některým lidem zůstává nepoddajnost a tuhost nejen pár měsíců, ale třeba celý dlouhý rok. Příčinou tuhosti však není jejich tělo, ale mysl. Teprve když se mysl podvolí a přijme určité přístupy, není problém, aby tělo, po nějakém čase, tuto změnu následovalo. Při fyzickém cvičení jsme však natolik fixováni na tělo, že roli mysli podceňujeme, anebo ji nepoužíváme vůbec.
Když se člověku podaří zbavit předpojatých myšlenek, téměř vždy u něj nastává změna k lepšímu. Začne důvěřovat a díky tomu může ve cvičení i nadále pokračovat. Tím však zdaleka nemá vyhráno, hned za rohem na něj číhá další, o nic menší nástraha. Tou je tendence být pasivní, netvořit sám za sebe a nechat se vést. Tento přístup, který vznikl jako návyková setrvačnost neumožňuje vstoupit do další vývojové etapy, kterou je tvoření.
Tvoření a ego při stoupání k vrcholu
Tvoření je charakteristické vědomým zapojením do procesu vývoje, který zejména v počátečních fázích, vyžaduje značnou dávku úsilí a boje. Nicméně, tvoření je darem života a po překonáním počátečních potíží přichází sladké dosažení a s ním i trvalejší pocit naplnění a radosti. Tvoření vyžaduje invenci a samostatnost. Opouštíme tupé napodobování a vše co jsme se naučili, podrobujeme individuálnímu studiu a praxi. Ti aktivnější si obstarávají literaturu a dojíždí za věhlasnými učiteli nebo mistry. Pokud jsou dobří, chtějí být lepší nebo dokonce nejlepší ze všech.
Mám za to, že právě v tomto období nastává čas přijmout čínská umění jako životní styl. Dost dobře si nedovedu představit holdování napětí a stresu s tím, že to jednou za týden na hodině Tchaj-Ti všechno vyladím a srovnám. Tak to zkrátka nefunguje a dovolím si tvrdit, že člověk zafixovaný v jednom z režimů-přístupů na tom bude ve svých důsledcích mnohem lépe, než ten, kdo mezi nimi neustále přebíhá.
Tvoření to je proces, progrese, výzva k novým, netušeným možnostem, odhaluje naše předurčení a pomáhá najít naše správné místo na zemi.
Když cvičím sám, odhaluji svůj zdroj. Když se ale nepřinutím cvičit sám (sama), je to důkaz, že jsem závislý (lá) na energii zvenčí. Pokud jsou ale čínská cvičení primárně o nalezení zdroje, jinak řečeno sebe sama, něco zásadního je asi uchopeno špatně.
Lidé se často ptají jak mám cvičit sám (sama), když si to nepamatuji? Otázkou je zda se tomu naučit skutečně chcete. Klasikové často říkají, není nic nemožného mysli, která opravdu chce.
Tvoření nastává, když tělo a mysl fungují jako jeden nerozlučný celek.
Při tvoření v Tchaj-Ti si mysl uvědomuje trajektorii a význam prováděného pohybu, který coby záměr tělo následuje. Jak vidíte pozice se otočila, při napodobování bylo pro realizaci určitého pohybu primární tělo, nyní se stává primární mysl.
Mysl ze své podstaty však neumí být nikdy spokojena. Chce stále víc a touží vystoupat na pomyslný vrchol. Anebo naopak nechce vůbec nic a brání člověku, aby se postavil na své nohy a vzchopil.
Jen ten, kdo vystoupá na svůj vrchol může pochopit, že další cesta vede jen zpět dolů. A když jdeme dolů už se nenamáháme, protože cíle bylo dosaženo. To je ideální čas, kdy se z tvoření může stát umění.
Umění
Umění je charakteristické spojením těla, mysli a duše. S tělem jsme se nacvičili už dost, mysl potrénovali také, ale co duše? Říká se, že to je božská částice, ukrývající se uvnitř nás. Když jsme kdysi začínali, byl největší problém tělo; pochopením, že to tak není, jsme začali dávat důraz na mysl a nyní nastává čas poznat a naplno prožít, že ani ona nemusí být konečnou stanicí. Odložit ji však nelze, pořád otravuje a něčím se připomíná. Není však jediný důvod mysl odkládat, stačí odložit toho, kdo se s ní identifikuje. Když ho necháme chvíli odpočívat, zjistíme, že existujeme dál bez mysli a zůstává jen pocit. Ten může být příjemný, ale také odporný, každopádně je náš a je věrným zrcadlem našeho života jako celku. Mohli bychom říci, že prostřednictvím pocitů se projevuje i naše duše. Takže přítomná pozornost v těle nám částečně odhaluje duši a při činnosti, kterou umíme, nebo děláme rádi přidává na kvalitě, kterou nazýváme uměním.
Tělo má části, myšlení je rozporuplné, pocity proměnlivé, jediné co nepodléhá dualitě je vědomí. A proto dokáže odhalit souvztažnost všech příčinností a vztahů. Proč tomu tak je? Čisté vědomí bez emocí, pocitů a myšlenek není zaujaté je neutrální a tím pádem je i jednotné. Pokud přítomná pozornost zůstává v těle, uvědomujeme si kvalitu svého bytí prostřednictvím vnímání. Vnímání spojené s myslí vytváří pocity. Zesílené pocity způsobují emoce a emoce mají velmi blízko k základní hybné síle těla- sexualitě. Fyzické tělo je pak zhutnělou formou energie, kterou Číňané spojovali s pěti prvky, kde zásadní roli hraje země, oheň, vzduch a voda. Pojďme však zpět do reality.
Odkud se bere umění a proč je umělcem jen někdo? Je to částečně věc předurčení a potom také o tom s čím se naše „já“ identifikuje. Jsme víc tělem, nebo myslí? Jsme víc myslí, anebo pocity? S těmito hračkami si lidstvo hraje už hezkých pár tisícovek let a jen málokdo vstoupil na úroveň ducha- vědomí a o něj začal opírat svou realitu.
Tělo je nástrojem mysli. Když ale mysl překročíme, stává se tělo nástrojem univerza. Tak námi cvičí, hraje, zpívá, či maluje celý vesmír. To je však možné jen v nejvyšší míře důvěry, přijetí a uvolnění.
Umění Tchaj-Ti nevychází z našeho chtění, nebo snažení, ale právě z odevzdání se tomuto principu.
Pokud se přihlásíte na kurz Tchaj-Ti, netrapte se tím, že vám něco hned nejde a že byste se to měli co nejdříve naučit. Pokud mohu doporučit, pokuste se spojit s tématem a lidmi, kteří vám jej předávají, buďte otevření a všechno ostatní přijde samo. Překročte omezení, která máte ve své hlavě a uvidíte, že vám Tchaj-Ti půjde jako po másle.
závěrem
Zkuste se na to podívat tak, že pomocí neznámého, začnete poznávat známé a nebo že známé vám začne otvírat cestu k neznámému. Pokud Tchaj-Ti deklasujete na pouhé fyzické cvičení, nebo nástroj na stále pevnější zdraví, uděláte z něj ubíjející, mechanickou záležitost, která vás nebude v ničem inspirovat natož pak bavit. Tchaj-Ti není jenom o těle, není jenom o energii, není dokonce ani o našich učitelích nebo mistrech, je totiž výhradně a jenom o nás.