Když jsem před několika desítkami let začínal s Tchaj-ti, jeden z mých učitelů řekl tuto osudovou větu: „Všechno musíš začít dělat znovu a jinak“. Tenkrát jsem byl čerstvým držitelem černého pásu v karate a má představa o tom, že bych něco dělal špatně, nebo nedokázal byla naprosto nepřijatelná. Jak znovu, jak jinak? Tento učitel ve mě vzbuzoval pramalou důvěru, protože neměl žádnou zkušenost v bojových uměních a navíc byl motivován ke cvičení Tchaj-ti jen proto, aby upevnil své zdraví. Zdraví a boj vnímal, jako nakonec valná většina ostatních, kontraproduktivně a pokud se uvolil ukázat nebo secvičit nějakou bojovou aplikaci, vyznívalo to jako učebnicová abstrakce sloužící k pobavení. Na konfliktní situace reagoval asertivním, křečovitým úsměvem, a bylo jasné , že tohle Tchj-ti je za tím na velmi začátečnické úrovni.
Jiný můj učitel zase preferoval klid a zpomalení. Obojí se stalo jeho druhým „já“. Autem jezdil zásadně pomalu, na každém přejezdu pro chodce zastavil a klidným gestem podpořeným úsměvem vyzýval přecházející aby vykročili. Když hovořil, udržoval si stále jakousi hladinu klidu. Jeho chování i když na první pohled bylo z hlediska Tchaj-ti vyladěné, mělo jednu trhlinu, nebylo přirozené. Stačilo nešťastně se verbálně dotknout a všude přítomný klid vzal v zátěžové situaci za své. Jeho Tchaj-ti bylo sice příjemné, stejně jako i on byl příjemný člověk, ale tak trochu tomu pomáhal a proto to nebylo pravé ořechové.
Další z mých učitelů byl vysokoškolsky vzdělaný intelektuál. Z Tchaj-ti si udělal skládačku přesně prováděných pozic a pohybů, které se nesmí ani o milimetr odchýlit od předepsaného vzoru. Jenže jak se tak přepečlivě díval na všechny ty detaily, ztrácel smysl pro celek, navíc při neustálé kontrole se nedokázal uvolnit. Pokrok v takovém umění měl představovat kupení dovedností; jedna forma, druhá, třetí, pak šavle, kopí a meč a tím se stoupalo k pomyslnému vrcholu. Podobným způsobem se sbírají známky, nebo motýli, ale se skutečným progresem to nemá nic společného. Je třeba jít do hloubky v jedné jednoduché věci, nedělat povrchně stále něco nového. Čím víc se toho učíte, tím víc si musíte pamatovat a myslet, takže zůstáváte uvězněni na povrchu. Tohle Tchaj-Ti. nevycházelo z podstaty a stalo se z něho racionální téma.
Nemohu nezmínit dalšího z učitelů, který mi vyčítal mé roky strávené v posilovně. Říkal: „Ty máš svaly, já nic takového nemám“, jako by chtěl říci, mám pouze energii čchi. Taková idea se v návaznosti na čínská umění jeví docela oprávněná, jenže pokud jste mladšího věku, může vám způsobit odpor k fyzické námaze. Obecně se totiž svalový tréning při kultivaci čchi nedoporučuje. Důvodem je to, že při zvýšené námaze se svaly stáhnou a zablokují volné proudění čchi. Proto se vážní adepti Tchaj-ti a čchi-kungu svalové námaze raději vyhýbají. Je třeba však dodat, že energie čchi je neodmyslitelnou součástí každého svalového výkonu, který Číňané nazývají Li. Li a čchi jsou dvě strany jedné mince a tudíž jedno bez druhého nemůže existovat. Pokud tělo není úměrně svému věku vystavováno pravidelné fyzické zátěži, hromadí se v něm odpadní látky a to nejen fyzického, ale i duševního původu. Zkrátka není radno podceňovat očistný účinek fyzické námahy. Nakonec uvolnění vzniká z napětí a pokud toto napětí nedopřejeme tělu, bude se hromadit v psychice a mysli. Tohle Tchaj-ti bylo sice pokročilejší, ale jednostranné a každá jednostrannost narušuje rovnováhu a způsobuje další problémy.
Při této příležitosti nemohu nevzpomenout dalšího z učitelů. Ten také vede školu a tvrdí, že řeči o čchi jsou ezoterické bláboly, protože Tchaj-ti je především bojové umění. Tato myšlenka opatřená zbytečným hodnocením, je převzatá od čínských mistrů, kteří takto odvádí pozornost svých žáků od fenoménu čchi. Když totiž jedním okem sledujete energii, máte už jen druhé na to abyste správně cvičili. V pokročilejší praxi se říká: Vnější kultivace je práce s tělem, vnitřní kultivace je práce s čchi. Tchaj-ti je bezesporu bojové umění, ale má přízvisko vnitřní. Naznačuje tím, že je zde pracováno nejen s tělem a jeho technikou, ale i energií, která je neodmyslitelně spojena se pozorností a záměrem. Tento učitel vůbec nic nepochopil a takové umění je povrchní, mechanická dovednost, která nestojí za pozornost natož pak za námahu.
Další učitel kterého mám v paměti byl samá vážnost a loajalita. Má svého mistra v Číně a pravidelně jej navštěvuje. Je opravdu dobrý, ale bohužel plagiát svého vzoru. Nikdy se neprojevil ve svém originálním postoji, nikdy nerozšířil téma o svou vlastní invenci. Není divu, Číňané jsou velmi konzervativní a nedovolí, aby se jejich žáci byť na milimetr odchýlili z předem daného konceptu. Dokonalost se ale naplňuje v nedokonalosti. Tchaj-ti není jenom cvičená sestava a doprovodné drily, je to také součást života v níž se všechno zrcadlí, prolíná a završuje. A právě tohle se děje, když jdeme svou vlastní cestou, když všechny své učitele v pravý čas definitivně opustíme. Ještě bych rád něco přidal k té vážnosti. Ego vážnost miluje. Zvedá se tím důležitost. Jak by asi vypadala hodina, kde je humor, nadsázka a učitel by se netěšil vážnosti a respektu svých žáků? Takže trocha vážnosti samozřejmě neuškodí, ale když je toho hodně, zavání to přehnaným uctíváním hraničící až s fanatizmem. Mám v živé paměti video zasvěcovacího rituálu v němž čínský mistr přijímal evropského žáka. Ten klečel u jeho nohou a dobrých pět minut se jenom klaněl dokud mistr nepokynul, aby toho nechal. Chápu že to má z tradičního pohledu svůj specifický význam, ale ta doba je už dávno pryč a hodnoty, které uznává současný svět, jsou někde úplně jinde. Tohle pojetí Tchaj-ti je tradiční, ale poněkud se může míjet s potřebami současného, v jiné zemi žijícího člověka. Proto ani ono nemůže být ideální.
A tak jsem u konce svých vzpomínek na některé své učitele. Možná by bylo na místě podívat se nyní do sebe a zapátrat, které z představ o Tchaj-ti ve mě zůstaly. Dlužno dodat, že většinu z toho, co jsem o svých učitelích řekl, jsem následoval také. Proto nelze nic z toho ani odsuzovat. Pokud někoho přijmete za svůj vzor, nikdy se neubráníte tomu, že nevědomky zkopírujete všechno, tedy i chybné přístupy. Objektivní vhled do každého prožitého období přichází zpravidla později, když svého idola opustíte. Proto jsem toho názoru, že zůstávat celý život s jedním učitelem, i kdyby byl ten nejlepší, je chyba.
Když nyní hledám co hodnotného ve mě zůstalo, co je podstatné a na co dát důraz, nic nenalézám. Propadám se do obyčejné všednosti, kterou si tak trochu víc uvědomuji. Takže kdybych měl dát znovu na něco důraz, bude to uvědomění. Prostě cvičit a být u toho, zbytečně nemyslet, nemluvit a čekat co to vám, případně těm druhým odhalí. Jakmile ale z Tchaj-ti uděláte kdoví jak složité a nedosažitelné téma, vznikne diference a v ní se všechno úžasné, mysteriózní ztratí. Proto také šikovní učitelé potřebují nešikovné žáky. Když se učitelé této hry do sytosti nabaží, mohou zkusit své umění aplikovat. Aplikované umění je autentickou realitou, která odhaluje, jakou měrou ve vás vaše umění žije. To dokážou jenom mistři.
Ale i mistři mají svou slabinu a tou je lpění na dosaženém mistrovství, v kterém je navíc jejich loajální žáci neustále utvrzují. Neměli bychom zapomínat, že každý mistr se může jednou utnout a každý laik se může jednou dobře trefit. Takže možná je lepší nedržet se ničeho. A když se ničeho nedržíte, nemáte ego a tudíž jste součástí věčné inspirace a v proudu života TAO.
Na tom našem bláznivém světě totiž neděláme nic jiného než že se mažeme a následně omýváme. Kdybychom chtěli být pouze čistí, nebo svou špínu bez povšimnutí ignorovali, míjíme se jakéhosi hlubšího smyslu a ztrácíme tak svou přirozenost. Takže není žádná meta dokonalosti, stejně jako není žádné dokonalé Tchaj-ti případně dokonalý učitel. A právě tím je všechno autentické, přirozené a krásné. 🙂
No ale to se ti ,učiteli,moc povedlo!!!