Čím déle cvičím, tím víc si uvědomuji, že Taiji je dynamický Zen. Zen, jak už jsme si v jiných článcích říkali, je o stavu mysli – nemysli, kdy se děje zastavují a poté samy od sebe dávají znovu do pohybu, aniž bychom se snažili a zkoušeli o cokoli usilovat. Z kvality nerozlišeného Wuti přichází nejvyšší krajnost Taiji. Pokud nemáme tento základ, z kterého všechno pochází, pořád se o něco snažíme, podnikáme cesty za poznáním, uznáním a pokrokem, neuvědomujíc si, že to všechno už máme. Buď před sebou, nebo za sebou, ale zcela určitě v sobě.
Rád bych při této příležitosti svými slovy přiblížil čtenáři pasáž z mé milované knihy „Zenová mysl, mysl začátečníka“, která se zabývá tématem – „Chyby, kterých se dopouštíme při cvičení“. Nejedná se o chyby formálního charakteru, tedy že něco fyzicky děláme špatně, ale spíš o mentální projekce, které mají moc narušit naši vnitřní strukturu.
První poučení říká:
„Stane-li se vaše cvičení zištným, přestane vás zajímat“.
Z tohoto tvrzení běží až mráz po zádech, protože s výjimkou bláznů prakticky nikdo nedělá nic nezištně bez smyslu a očekávaného výsledku. A tady se najednou dovídáme, že to je chyba a díky ní nás může Zen (taiji) přestat bavit a zajímat.
Jde o to, že není problém mít konkrétní cíl, ale měli bychom umět na něj zapomenout, nedržet se ho jako klíště v očekávání, že se něco stane. Díky tomu uvolníme emociální napětí a mnohem lépe můžeme prožívat svou tvůrčí přítomnost. Vzpomínám, jak jsem se v ranných obdobích svého cvičení učil stále novým sestavám Taiji v naději, že se posunu a zlepším. Pokaždé to však byl pohled stejnou optikou na trochu pozměněné téma. Myslíte si že jste dál, ale nejste. V takovém rozpoložení není snadné být sám se sebou spokojen. Teprve s odstupem času jsem pochopil, že nespokojenost není zas tak špatná, protože i když si to neuvědomujeme, může být hnacím motorem pokroku. Takže cílem je usilovat bez úsilí a pak bude všechno v naprostém pořádku.
(Reálné a hmatatelné cíle jsou obrazem mužského aspektu reality).
Druhé poučení říká:
„Je chybou cvičit pro dobré pocity a potěšení“.
A opět velmi rozporuplný postoj, s kterým zcela určitě nebude chtít nikdo souhlasit. Co tím tedy mistři zenu měli na mysli? Nejde o to blokovat příjemné pocity, neměli bychom však na nich bazírovat a ostatní fragmenty cvičení stavět za ně jako druhořadé. Pocity jsou věrným obrazem naší tělesné energie a pokud svým přístupem a cvičením vytvoříme ideální podmínky, budou se zlepšovat samy od sebe. Když ale budeme cvičit nepozorně a chybně, pocit, o který usilujeme, bude výrazně oslaben. Proto s oblibou říkám: “Je hezké mít dobrý pocit, ale to samo o sobě náš život lepším a hodnotnějším neudělá“.
(Prožívání pocitů je obrazem ženského aspektu reality).
Třetí poučení říká:
„Narazíte-li při cvičení na nějaké potíže, znamená to, že máte nějaké chybné představy“.
Jde o to, že mysl a tělo jsou synergickou jednotou, která byla civilizačním pokrokem uměle rozdělena. Výsledkem je, že hlava by chtěla, ale tělo to nedokáže. Pokud tělo něco nedokáže, mysl to okamžitě vyhodnotí jako jeho chybu. To je však zásadní omyl, protože chyba není v těle, ale v mysli, které často schází disciplína, odhodlání a pozornost. Můžete si například myslet, nebo mít pocit, že stojíte rovně, ale jste nakřivo; můžete stát nakřivo, a přitom být přesvědčeni, že stojíte rovně. Takže můžeme mít všelijaké představy a pocity, ale vždy bychom měli jejich objektivitu prověřovat skutečností, nebo jinými slovy každodenní realitou – praxí. Skutečnost je to nejlepší zrcadlo a v Taiji se do něho díváme při cvičení s partnerem. Pokud váš partner jemně zatlačí do vašeho postoje a vy ztratíte rovnováhu, velmi rychle poznáte, že stojíte chybně a jak vidíte, představy a pocity se vůči této situaci stávají druhořadé.
Chcete uchopit základní princip Taiji? Potom potřebujete najít a spojit do jednoho celku atributy mužské a ženské energie. Pokud se budou prolínat tak, že nepoznáte který z nich dominuje, stáváte se součástí Taiji.
Zenoví mistři mluví o svém cvičení následovně:
Čtvrtý, nejpokročilejší stupeň cvičení je cvičení prosté jakéhokoli záměru a cíle. Jsme otevření a prázdní a díky tomu se skrytá esence sama ukáže. Toto pojetí však vyžaduje značnou zralost a pro začátečníka je prakticky nemožné mu porozumět. Jedná se o způsob, který se dotýká samotné podstaty. Lze jej vyjádřit slovy – o nic neusiluji – jsem nástrojem univerza. Odpovídá to stavu – jsem a tedy jsem.
V třetím stupni cvičení nám jde o duševní uspokojení. Odpovídá to stavu – cítím a tedy jsem.
V druhém stupni cvičení cvičíme kvůli tělesnému uspokojení. Odpovídá to stavu – mám tělo a tedy jsem.
V prvním stupni nám schází reálná zkušenost, takže místo toho příliš myslíme. Odpovídá to stavu – myslím, tedy jsem.
Závěr:
Jsou různé důvody proč cvičit a všechny jsou dobré, neboť nás přivádějí k tvoření a radosti. Když budete cvičit pro cvičení samotné, bude vámi proudit celek a Zen a Taiji se stanou jedno. Počáteční úsilí a zmatky vystřídá jasný vhled a tělo si vytvoří pravidelný návyk. Tím získáte pevnou základnu vaší disciplíny a vůle, které jsou podmínkou jakéhokoli úsilí o kvalitativní změnu. Takhle se odhaluje Cesta. A protože Cesta je zároveň cíl, není možné neuspět, můžeme jenom získat. 🙂