Tradiční vs. moderní Taiji

Porovnávání různých linií a stylů Taiji-quanu (dále jen Taiji) bývá vždy citlivé téma, protože každá škola zdůrazňuje trochu jiný aspekt tohoto vysoce komplexního umění. Přesto má smysl podívat se na rozdíly mezi tradičním stylem vycházejícím z formy mistra Yang Chengfu a moderní interpretací, kterou ve svém systému rozvíjí dr. Yang Jwing-Ming. Nejde jen o rozdíly v choreografii formy, ale především o odlišné akcenty v práci těla, vnitřních principech a historickém kontextu, z něhož tyto přístupy vyrůstají.

Kořeny a minulost

Zakladatelem stylu Yang byl Yang Luchan. Jeho umění bylo živé, pružné a především funkční. Nešlo jen o pomalé, klidné pohyby, jak se Taiji cvičí dnes, ale především o celou škálu často extrémních dovedností na jejímž vrcholu byla schopnost generovat sílu, díky které se stal obávaným bojovníkem.  

Yang Luchan

Postupem času tento drsný a ortodoxní přístup zaznamenal změnu. Jeho vnuk, Yang Chengfu upravil formu tak, aby byla přístupná široké veřejnosti. Zpomalil tempo, zjemnil projevy agresivní síly, vynechal explozivní kopy a přenastavil tak celou sestavu do hlubokých postojů a kruh uzavírajících technik. Toto cvičení se nazývalo „Velký rám“. Nízké postoje byly zdrojem kořenů a síly, velké, kruhovité pohyby otvíraly cestu energii do všech tělesných částí. Toto Taiji se stalo efektivním nástrojem pro zprůchodnění a kultivaci vnitřní síly, což následně vedlo k posílení rovnováhy a upevnění zdraví. Díky tomu se rozšířilo do celého světa a získalo podobu, jakou známe dnes.  

Yang Chengfu

Postřehy a současnost

Dlouhá léta jsme v našich kurzech cvičili formu podle mistra Yang Chengfu. Nejdříve její kompilát tzv. 37 forem mistra Čchen Man-čchinga a později celou sestavu 88 forem, tak, jak ji učil Erle Montaigue. I když je v každém Taiji společným rysem plynulý, uvolněný pohyb, příchuť každého z pojetí bývá naprosto odlišná. Teprve po mnoha letech cvičení jsem přišel na to, že důraz Yangova tradičního stylu na otevřenost, expanzi a stabilitu, nemusí za všech okolností představovat rovnováhu, která bude každému vyhovovat. Nelze se tomu však divit, Taiji této doby bylo ryze bojovou záležitostí a cvičení pro zdraví a rovnováhu se z něj stalo až mnohem později. Pokud tedy chcete jako instruktor tohoto umění naplnit své představy o rovnováze a zaujmout nejen muže, ale stejnou měrou i ženy, potřebujete najít styl, který bude v tomto ohledu vyvážený.

Velká forma, jak ji v současnosti mnoho lidí cvičí, je sice otevřená, stabilní a klidná, jenže pokud zůstaneme jen u ní, může se stát, že ve svém vývoji ustrneme. Každá forma je totiž nejvíce živá, když se vše rodí, otvírá a propojuje, později už nemusí přinášet progres a někdy dokonce narušuje rovnováhu. Tahle myšlenka mě často napadala zejména tehdy, když jsem při cvičení Yangova stylu pozoroval ženy.

A důvod je jasný.

„Velký rám“ Yang Chengfuovy formy působí výrazně mužsky. Tělo je často otevřené směrem ven, struktura je dlouhá, stabilní a energie se projevuje spíše jako expanze, než jako proměna mezi vyvažujícími se protiklady. (jin, jang). Pokud není vnitřní práce hlouběji rozvinutá, může pohyb působit ohraničeně, těžkopádně až uzavřeně. V tradiční terminologii by se dalo říci, že převažuje kvalita rozvíjejícího se Jang, zatímco jemná transformace mezi Jinem a Jangem není na první pohled uchopena.   

Takové pojetí je vhodné pro bojovníky a muže, ženy se v tom nedokážou najít a když se o to snaží, ztrácejí svou přirozenost. Rukopis Yangova stylu pravidelným cvičením působí a přetrvá, což nelze opomíjet a ani podceňovat. (v souvislosti s tím se nabízí otázka, zda nebylo Taiji v té době ryze mužská záležitost).

Kolizní bod v Yang Chengfu formě

Pokud vzpomínám na své začátky s formou Yang Chengfu, nemohu nevzpomenout na striktní důraz na rovná záda, která se pak při delším cvičení blokovala a bolela. Odborník by mohl namítnout, že asi nebylo dosaženo dostatečného podsazení pánve, která by měla otevřít Ming-men (bránu života), ale ten problém byl jinde a přišel jsem na to až mnohem, mnohem později.

Záda jsou spojnicí mezi končetinami a trupem, páteř by tedy měla být vždy pohyblivá a pružná, aby mohla pufrovat všechny výkyvy a nerovnosti jako je tomu u každého přirozeného pohybu. Proto by trup neměl být nikdy zafixován v jedné, byť vzpřímené poloze. Je to nepřirozené a místo živé propojenosti, to způsobuje napětí a blokády.  

Nakonec jsem zjistil, že udělám nejlíp, když se na rovná záda přestanu zaměřovat a nechám vše volně plynout, protože jakékoli snahy o správnou pozici často vedou ke ztrátě přirozenosti a duševního komfortu.  

Taiji dr. Yang Jwing-Minga

Tady se otevírá nový pohled na Taiji, který rozvíjí dr. Yang Jwing-Ming. Tento mistr studoval v mládí u tchajwanského učitele Gao Tao a jeho učitel byl žákem rodové linie. (Yang Chengfu). Dr. Yang Jwing-Ming svůj systém neustále rozvíjel prostřednictvím rozsáhlého studia čínských klasiků, čchi-kungu a biomechaniky, což ho při jeho celoživotní praxi staví do role kvalifikovaného odborníka a znalce. Jeho Taiji je specifické spirálovitě vlnícím se pohybem, který podle něj tvoří jádro celého umění.

dr. Yang Jwing-Ming

Nechci tvrdit, že jde víc k podstatě věci, než formy jiných učitelů a mistrů, ale dává svobodu zádům, je celkově měkčí, pružnější a zcela jednoznačně rozvíjí nejen atribut Jang, ale zároveň i atribut Jin. Díky tomu je jeho pojetí mnohem přístupnější ženám. Horizontální a vertikální rotace trupu umožňují přenášet vinoucí se energii čchi z „dantienu“ až do konečků prstů. Tato síla není tolik ohnivá a tudíž nepřepaluje a zklidňuje. Záda jsou do všech směrů volná, netuhnou a díky tomu je celá forma celistvá a živá, což působí nejen esteticky ale i přirozeně.  

Pohyb už není jen „dopředu a dozadu“, ale začíná se navíjet, stáčet, otevírat a zavírat čímž se v každém okamžiku proměňuje. To, co bylo předtím statické a ploché je najednou plné síly. Jin a jang už nejsou jenom pojmy, ale reálnou zkušeností.

Co je zajímavé, princip spirály, rotace, a vnitřního propojení se objevuje i v popisech původního Taiji. A tak se nabízí úvaha že to, co dnes považujeme za „moderní přístup“, může být ve skutečnosti návratem k něčemu, co tu bylo odjakživa.

Při hlubším zkoumání odhalujeme, že oba přístupy nemusí být nutně v rozporu. Spíše představují dvě různé perspektivy na stejné téma. Jedna klade důraz na jednoduchost a kultivaci základní struktury, druhá na detailní práci v pochopení spirálovitého pohybu. V obou případech však zůstává společným jmenovatelem snaha o dosažení stavu, kdy celé tělo koordinuje a rovnováha není ničím narušena.

Závěr:

Rozdíl mezi tradičním a moderním Taiji je nespočívá jenom v tom, co vidíme navenek, ale i v tom, co se odehrává uvnitř. Styly a konkrétní potřeby se v průběhu času neustále mění a pokud byl v minulosti hlavním tématem boj, dnes to je zdraví, soulad a harmonie. Principy však zůstávají pořád stejné a pokud tělo, dech a mysl nebudou působit odděleně, není možné se minout cíle.

Skutečně hodnotné Taiji začíná ve chvíli, kdy přestáváme rozlišovat mezi tradičním a moderním, neboť niterný pokrok není otázkou stylu, ale vytrvalé praxe, studia a zkušeností. 🙂