V momentě početí, spojením mužské a ženské podstaty je položen základ tzv. originální – jedné (jednotné) čchi, která slouží nejen k budování a výživě těla, ale zároveň se stává záložním zdrojem energie, z kterého ukrajujeme každým dnem až do úplného vyčerpání – konce života.
Hovoříme o tzv. prenatální čchi. Tato čchi není nadbytečná ani nedostatečná, je v rovnováze. Nový život zatím nemá probuzené vědomí a nemá ani mysl, proto je také harmonický. Je jako do sebe uzavřená, celistvá a nijak neprojevená energie. Tím snadno dosahuje nejzazšího pólu, který je označován jako pravý Jang. (obdoba semínka, v kterém se ukrývá veškerá potencialita budoucího života)
Tradiční čínská medicína nazývá tento jang „jednou“ čchi. Klid a pohyb jsou jedním a není nic, čím by byla narušena odvěká přirozenost. (Tráva, stromy, pozvolné změny v přírodě; zdá se, že všechno je v naprostém klidu, ale zároveň se nachází v neustálém pohybu, to je princip jedné čchi). Nerozlišená jedna čchi zaplavuje tělo, vyživuje kosti a ovlivňuje tělní tekutiny a krev. Není místa, kde by nebyla a není chvíle, kdy by tomu bylo jinak. Nový život čerpá ze své vnitřní podstaty. Hovoříme o prenatálním, nebo také před nebeském stavu. S růstem všem tkání se vyvíjí i vnitřní orgány a tím se začíná projevovat díky prostoru a času nejdůležitější vlastnost čchi – otvírání a zavírání. (Díky tomu funguje například srdeční sval).
Nový člověk přichází na svět a nastává koloběh střídání pohybu a klidu. Probouzí se vědomí a mysl a spolu s tím dochází k interakcí vzájemných protikladů, která se nejvíc projevuje v odlišnosti mužského a ženského pohlaví. Tím se započat proces narušení původní, harmonické čchi. Otevření – jang a zavření – jin je stále důsledkem působení této čchi a cykly, v kterých se odhaluje nazýváme proměnami. Dalo by se tedy říci, že odklon od původní harmonické čchi je součástí vesmírného plánu. Člověk se musí umazat aby se mohl očistit. Hovoříme o postnatálním, nebo také po nebeském stavu.
Prvotní před-nebeská čchi tak dává vzniknout po-nebeským formám a jejich manifestacím v tzv. fyzické realitě nebo chcete-li hmotě. Naše existence je důsledkem spojení před-nebeské podstaty a po-nebeské formy v jeden celek. Lidé se po narození postupně stávají vědomější a začínají si osvojovat komunikační nástroj – mysl. Tím nastává možnost volby a následné diference. A protože čchi je součástí nejen těla ale i mysli naší volbou se to původní, celistvé rozděluje. Nastávají zjevné fáze pohybu a klidu, volba mezi myslí a tělem. (když děláme víc hlavou a zanedbáváme tělo, které atrofuje, anebo jsme aktivnější fyzicky za cenu že stagnuje mysl a duch). Tělo a mysl se programově rozdělují a právě díky tomu zažíváme nadbytek, nebo nedostatek energie. Toto rozdělení nám však nijak neprospívá, nadbytek energie vyvolává vnitřní napětí a nedostatek oslabuje. Následkem obou extrémů vznikají emoce a spolu s nimi i tlak a odpor. Prvotní před-nebeská čchi se postupně vytrácí a po-nebeská čchi narůstá. Jang slábne a jin sílí. Čím víc s prožívanou realitou bojujeme, tím víc prohráváme.
V tomto stavu může velmi snadno patero rozvracečů- chlad, horko, vlhko, sucho a vítr napadat naše oslabené tělo. Oslabení jangu a posílení jinu může být také způsobeno nerovnováhou pěti emocí, mezi které patří touha, radost, melancholie, nenávist a hněv. Úmyslně jsem je seřadil takto za sebou, odráží se v nich posloupnost dějů a kdybyste nevěděli proč, tak za všechno může láska.
Proto jsou těla lidí den ze dne slabší a sto nemocí mění jejich životy. Slabost rodí nemoc a nemoc je počátkem celé řady nepřirozených postupů a jejich důsledků. Čhi je poškozena a to zásadním způsobem proměňuje kvalitu každého života. Mysl obviňuje tělo, tělo zase mysl, dohodnout se na společném postupu prakticky nedokážou.
Všechno tohle lidé z dávných časů věděli a tak zkoušeli odstranit své nemoci tím, že do víru života příliš nezasahovali a protěžovali spíš samotu a klid. Možná nalezli mír, ale zcela určitě při tom zapomněli na tělo. V něm začala energie stagnovat a to bylo příčinou slabosti a následně i nemocí.
Byla to doba, která přála rozkvětu ducha a tak přicházeli z hvězd lidé jako Buddha, Lao ´C nebo Čung ´C aby pomohli napravit přirozený běh věcí. V té době se objevuje i údajný zakladatel systému Tchaj-Ti bájný nesmrtelný Zhang Sanfeng z pohoří Wudang. Našel metodu kultivace vnitřního elixíru a zakomponoval ji do metody bojového umění. To samozřejmě není náhoda a má to svůj hluboký význam. Konstruktivní s destruktivní princip, síla a slabost, mužské a ženské, tělo a mysl se musí vzájemně vyvažovat. Jakákoli jednostrannost povede k narušení původní „jedné“ harmonické čchi.
A nyní to nejdůležitější: Umění Tchaj-Ti má klamnou po nebeskou podobu, ale nepoužívá po-nebeskou sílu. Tělo se pohybuje v proměnách jinu a jangu, ale v mysli je klid. Takto se dostává čchi do původního před nebeského stavu. Smyslem tedy není krása cvičených forem, nýbrž dokonale volná přirozenost, která neoslabuje jang čchi a tudíž nevyčerpává krev. Klasikové nabádají: Skrz vnitřní umění cvičit čchi a proměnit ducha. Touto proměnou je míněna schopnost kontinuálně sledovat svou vizi a zastavit pohyb mysli. (Proto může být plným právem Tchaj Ti vnímáno jako dynamická forma meditace). Tím je naplněn spirituální rozměr života a člověk tak poznává sebe a své místo na zemi. Co víc si můžeme přát. Jak říkal mistr Čeng man Ching, umění Tchaj-Ti je jednoduché, ale cesta k němu dlouhá a složitá. Sešli jsme daleko z pravé cesty a o to větší úsilí musíme vynaložit, abychom se na ni znovu vrátili.