Jedna z velmi častých představ o vnitřním umění Taiji je, že poddajná měkkost, uvolněnost a klid jsou něčím, co lze rozvíjet samo o sobě tedy odděleně od tělesného napětí, námahy a překonávání překážek. Tyto zdánlivě protichůdné stavy, které se odrážejí v dialektice protikladů mají nespočet podob, a proto je dobré se s nimi blíže seznámit.
V kruhové monádě, která znázorňuje rovnováhu Taiji, se Jin a Jang vzájemně prolínají a mají vyváženou proporci. Jin neopouští Jang a Jang je součástí Jin. Jedna část síly má původ v klidu, druhá zase v pohybu. Taiji – rovnováha, nastává tehdy, když se tyto dva protikladné stavy stanou jednotou. Obecně bychom mohli říci, že se jedná o jakýsi hlubší soulad mezi vnitřní – neprojevenou a vnější – projevenou realitou.
Rozhojníme-li Jang, snížíme hladinu Jinu a obráceně to funguje samozřejmě také. A nyní, jak se to v praktickém životě projevuje: Jedna oblast je ovlivňována vědomou úrovní tzv. egem, ta druhá- vyvažovací se doplňuje skrze nevědomí. Z toho vyplývá že čím víc bude náš život naplněn jedním dominantním přístupem, tím víc nás bude ovlivňovat jeho antagonistický protiklad. Tím vzniká napětí a často i konflikt mezi vnějším prostředím (tělem) a vnitřním prostředím (myslí).
Vztah mysli a těla
Pokud mysl zná a svou vůlí následuje skutečný, tedy praktický důvod pohybu (činnosti), tělo se dané situaci automaticky přizpůsobí, uvolní enzymy, hormony včetně energie do svalů a šlach a výsledkem bude, že člověk daný úkol bez výraznějších potíží zvládne. Paradoxně i netrénovaný jedinec, dokáže v režimu sjednocení záměru s tělem podávat velmi dobrý výkon. Vše tedy záleží především na vůli chtít, přičemž tělo bude tento záměr následovat. (Jsou známy celé řady případů, kdy v ohrožení života lidé podávali neuvěřitelné ba přímo extrémní výkony).
Z výše popsaných skutečností je zřejmé, že síla se rodí úměrně zátěži a pokud tento princip přestaneme využívat, dá se předpokládat, že začneme stagnovat a slábnout.
Účel světí prostředky
Člověk, který se celý život živí fyzickou prací, bude přirozeně mnohem víc odolnější a vytrvalejší než atlet, který posiluje jen proto, aby dobře vypadal a měl svaly. U lidí, kteří sílu k výkonu své profese skutečné potřebují, se po letech začíná projevovat vyvažovací princip zvýšenou dovedností tzv. fortelem, jenž umožňuje dosahovat maximálního efektu s použitím minimální síly. Dalo by se říci, že do efektivního výsledku nás nepřivádí náhoda, ale reálná potřeba.
A protože studujeme vnitřní umění, chtěl bych nyní tuto situaci parafrázovat na Taiji a znovu se zamyslet nad elementární otázkou „Jak mohou pohyby Taiji generovat energii“. Jistá možnost tu je prostřednictvím záměru (výše popsaná vůle chtít). To však samo o sobě nestačí, tělesná síla, jak jsme si před chvílí řekli, vrůstá úměrně odporu. Jenže ten tady prakticky není. Z toho se dá usuzovat, že energii díky těmto aktivitám nezvedáme, nýbrž kultivujeme. Spojujeme vnější prostředí (tělo) s vnitřním prostředím (myslí) a tím se kvalita Jin vyvažuje a dorovnává s kvalitou Jang. Subjektivní pocit vzrůstající energie pak nepřichází díky adaptaci těla na zátěž, nýbrž jeho důsledek propojení dříve oddělených struktur.
Zdraví
Zdraví není jenom otázka klidu, ale také pohybu a samozřejmě trénovanosti a adaptability organizmu na zátěž. Jakmile přestaneme něco používat, začne to atrofovat. Platí to nejen o mysli a hlavě, ale také o těle. Proto pravidelné překonávání překážek, úměrně dosaženému věku, je velmi dobrá cesta nejen k udržení kondice, ale zároveň i rovnováhy.
Moje zkušenost to jen potvrzuje. Před několika léty jsem v Krkonoších na jedné hřebenovce ofouknul na záda a od té doby mě cyklicky trápí ischias. Teprve s odstupem času jsem zjistil, že pokud jste pravidelně fyzicky aktivní, dá vám to docela pokoj, jakmile však polevíte, příslušné tělesné partie se začnou pravidelně ozývat a bolet. Specifikou této diagnózy je to, že nevíte kde je příčina bolesti; ta se může projevovat nejen v oblasti bederní páteře, ale i kyčle, nebo dokonce až u kolene. Když to trvá víc jak dva tři týdny, začínáte uvažovat nad návštěvou lékaře. Ten vás samozřejmě zahrne celou škálou možných diagnóz a když uvěříte, máte zaděláno na docela velký problém. Neříkám, že by člověk neměl věřit doktorům, jen dodávám, že nemusí mít vždycky pravdu. (jako v mém případě). Problém se nakonec ukázal v zanedbanosti a nízkém stupni zatížení dříve mnohem více zatěžované partie.
A co je na tom zajímavé – když musíte, najednou to začne fungovat a paradoxně to přestává i bolet.
Jak je to možné? Díky přirozené inteligenci těla. Mobilizace síly v případě nutnosti je doslova zázračná, jen se člověk musí navzdory svým omezením donutit vstát a začít něco dělat.
Námaha a Taiji
Historky o starých mistrech Taiji, kteří celý den pracovali, nejsou jen folklórem. Údajně sám zakladatel stylu Jang, Jang Lu-čchan, pocházel z chudé zemědělské rodiny a od dětství pracoval na poli po boku svého otce. Ať už tomu bylo jakkoli, předpokládám že každodenní, tvrdá, fyzická práce byla jeho vkladem do Jangu, který se kultivoval do adekvátního Jinu, z kterého se později vyvinula pověstná měkkost se svými téměř nadpřirozenými schopnostmi.
Australský mistr Taiji Erle Montaigue tento princip znal také a praktickým způsobem jej popisuje ve svém článku „Stretching, Exercise And The Mind“. Zde zdůrazňuje, že tělo a mysl fungují jako jeden neoddělitelný celek. Pokud podvědomí akceptuje skutečný, praktický důvod pohybu, tělo se vůči této okolnosti přizpůsobí a výsledkem bude opravdová síla, paradoxně bez rizika zranění. Pokud ale cvičíme „naprázdno“, bez reálného účelu-důvodu, tělo neví, na co se má adaptovat a výsledkem bude jen povrchní výsledek. Proto je důležité aby za každým pohybem našla mysl skutečný význam a je úplně jedno zda se jedná o bojovou aplikaci, nebo zdravotní účinek.
Tvrdý a měkký čchi-kung
Tvrdý čchi-kung má za cíl navyšování síly díky překonávání překážek, (váhy), kdežto měkký čchi-kung směřuje ke kultivaci esence Jin. Kdyby kulturisté sledovali pouze zvyšování své síly a byly jim ukradené svaly, dělali by tvrdý čchi-kung. Oproti tomu kultivace Jin je obrácený postup, který fyzickou realitu upozaďuje a důraz dává na práci s představou. Díky tomu se tělo dostává do hlubokého stavu uvolnění a klidu, což je základní podmínka pro léčení a navození stavu rovnováhy.
Když se podíváme do historického pozadí bojových umění nelze si nevšimnout vývoje od vnějších- tzv. tvrdých k vnitřním tzv. měkkým stylům. Z toho vyplývá, že vnitřní styly vznikly v důsledku kultivace stylů vnějších. Jen ten, kdo prošel fází jang, může pracovat s fází jin. (Nejdřív stavíme dům, teprve potom v něm bydlíme).
Proto jsem přesvědčen, že Taiji, i když se to nezdá, je vhodné především pro aktivní sportovce, dříče, všechny ty, kteří díky překonávání překážek posílili své odhodlání a vůli. (Jen když něco mám, můžu to začít kultivovat a měnit). Tito lidé to však budou mít vždy o poznání těžší, protože potřebují zpracovat svou léty zažitou představu že síla má kořeny jen v pohybu. Věc se má totiž následovně: Síla se sice rodí z pohybu, ale energie se rodí z klidu. Síla je sekundárním projevem energie takže když nemáme energii, nebudeme mít ani sílu. Kdo nemá tuto praktickou zkušenost, má v sobě víc pohybu než klidu a blíží se vyhoření.
závěr:
Znovu a znovu se setkávám s tím, že nic není odděleného a pokud začneme někde něco oddělovat, začneme jinde a jinak neuvěřitelně ztrácet. 😊