V minulém povídání jsme se zamýšleli nad vánoční pohodou a dostali se tím až k meditačním cvičením. Někteří jste psali do komentářů, že zmíněná cvičení jste vyzkoušeli a měla na vás blahodárný účinek. Tohle však nebylo cvičení, protože každé cvičení má v sobě příchuť úsilí a touhy; tohle byla skutečnost, v níž jste zapomněli cvičit a tím jste začali být.
Byla to ochutnávka spojení s naší podstatou, na kterou v překotném světě forem a rolí zapomínáme, protože nemáme čas. A když nemáme čas, nemáme ani prostor. Schází-li nám zkušenost, že jsme něčím víc než jen tělem a rolemi které zastáváme, zákonitě se bude náš prostor a čas neúprosně zmenšovat, zkracovat a stálou připomínkou této zdeformované perspektivy bude nedostatek životní energie.
Energie je neustále v pohybu, ale mysl ve tvaru „já“ a „mé“ je vůči ní často statická a rezistentní. To je docela zásadní rozpor, protože energie s myslí jsou nerozlučně spojeny. Výsledkem je, že lpíme na svých myšlenkách a postojích, ale život nám mezi tím protéká mezi prsty. Asi namítnete, že myšlenky mají také svůj význam protože dávají věcem svůj smysl, pomáhají orientaci a vytvářejí strukturu forem. Samozřejmě, díky myšlenkám jsme civilizované bytosti a v našich životech nepřevládá primitivní chaos. Platíme však za to tím, že se honíme za ideály a zapomínáme na prožitek, který vede k radosti a naplnění. Dosažení ideálu vyžaduje čas a úsilí, zatímco přirozenost máme k dispozici okamžitě a bez námahy. Paradoxem je pak skutečnost, že za ideály jsou někteří lidé ochotni obětovat i svůj život.
Naštěstí však nad každým ideálem převládají pocity.
Ideál je běh na dlouhé trati, zatímco pocit zrcadlí aktuální realitu. Proto je každá myšlenka okamžitě konfrontována s pocitem a těmto pocitům by se měl člověk naučit důvěřovat. Se svými pocity zpravidla pracujeme tak, že příjemné protěžujeme a nepříjemné se pokoušíme ze všech sil vytěsnit. Konec konců kdo bych chtěl trpět a strádat? Málokdo si však připouští, že obojí je stejně důležité, neboť dobré se jednoho dne přejí a odpíráním špatného si zavíráme cestu k sebereflexi. Lpíme na tom co bylo včera, předevčírem, co jsme se naučili a získali kdysi před lety a míjíme drahocenný okamžik toho, co můžeme získat a naučit se teď. Takto se mysl stala našim pánem a my jejími otroky.
Někteří lidé jsou díky svému vzdělání a rolím mnohem víc myslí než tělem a to samozřejmě nedostatkem pozornosti a pohybu strádá. (proto je také nechce poslouchat). V jiném případě, zejména v profesionálním sportu a manuálních povoláních může být spojení s tělem tak intenzivní, že mysl se omezuje na základní informace, ale dál již nedokáže nic hodnotnějšího vytvořit. V obou případech se dotyčný jedinec nachází ve slepé uličce.
Je to především o primárním nastavení, genetice a prostředí v kterém vyrůstáme, nicméně pokud je tu nějaký realizační prostor pro zjednání nápravy (rovnováhy) ideální je zvolit činnost, kde mysl a tělo fungují vyváženě a společně.
A právě o tom je cvičení – umění Taiji.
Když praktikujeme umění Taiji-Quan, učíme se tzv. formu. Forma je vlastně představa, příběh, choreografie, kterou potřebujeme pochopit, přijmout za své a následně uložit v hlavě. Pravidelným opakováním se tento soubor pozic a pohybů nahraje do podvědomé paměti a nám se tak otvírá další realizační prostor. V této fázi již netvoříme formu (tělo) a tím se můžeme posunout na další úroveň, v které se učíme vnímat a mobilizovat energii.
Abychom to zvládli, potřebujeme ji poznat nejen v klidu (meditace), ale také v dynamickém projevu – pohybu. (běžný život, forma Taiji). V pohybu má energie směrem k tělu a jeho centru charakter kompresní a spojena s nádechem, od těla směrem k periferii a dál má charakter expanzní a je spojena s výdechem. Tyto dva stavy musí být náležitě rozlišeny a podpořeny záměrem, který generuje tzv. Ting. Ting je energie zkoncentrovaná k potřebnému výkonu a tím se naplňuje praktický význam konkrétního pohybu a příslušná technika pak může mít svůj účinek a význam. Je důležité si uvědomit, že to co naši psychice a tělu pomáhá, obnovuje a léčí je právě energie v pohybu. Tento pohyb však musí být prostoupen i náležitým klidem, (odstupem) jinak se životní síla bude přehřívat a náš organizmus bude přetížen. Takže závěrem lze říci, že cvičit formy se dají na mnoho způsobů, ale jen některé jsou přínosem a skutečnou inspirací.
Nezapomínejme, že primárně jsme především vědomím. A i když svou realitu jsem se naučili selektovat na práci s tělem, energií a myslí, zůstáváme, navzdory tomu, jeden nerozlučný celek.