V duchovních naukách a moderní psychologii se často pracuje s termínem „přijetí“. Je to vlastně opak nepřijetí, uzavření a vzdoru, který nás dokáže dokonale uzavřít, zablokovat a přinést celou řadu nepříjemných události a problémů.
Uzavření není samo o sobě fatální, zavírání a otvírání je přirozené, skutečný problém nastává teprve tehdy, když se v tomto stavu zafixujeme a nejsme schopni na tom nic změnit. Našim přesvědčením živený přístup graduje a pokud začne být neúnosný, musíme vyhledat pomoc odborníka. Ten v rámci terapie odhaluje, že někdy v minulosti jsme byli emočně zraněni a protože nechceme tuto situaci opakovat, preventivně se zavíráme. (Tak to víme také že?) Jenže díky uzavření nejsme schopni se ani uvolnit, protože všechno musíme mít neustále pod kontrolou. Dalším negativním důsledkem uzavření je deficit životní energie a za tím jako stín následují všelijaké problémy. Psycholog reaguje slovy: „Tento problém musíte přijmout“. Jenže to má na člověka takový účinek, jako by se měl nechat ukřižovat. Není vůbec snadné přijmout něco s čím nesouhlasíme, nebo bojujeme zvláště tehdy, když to je v rozporu s našimi zvyklostmi, zásadami a přesvědčením. A tak navenek terapeutovi přikyvujeme, ale někde v hloubi duše prožíváme odpor.
Slůvko přijetí nemá zrovna ideální konotaci, protože ego se díky němu musí naučit kapitulovat. Takže zatímco v teoretické psychologii vyznívá docela dobře, v praktickém životě se nám při naplňování jeho významu svírá žaludek. Jen si představte, že byste zapnuli televizní zpravodajství a tam měli všechny ty šílené situace přijmout. Zkuste přijímat válku, hladomor, katastrofy nebo naprosto odlidštěné názory asociálních politiků. Předpokládám, že vám to zrovna dvakrát nepůjde a pokud ano, bude to jenom tím, že vás se to osobně netýká. Z toho jednoznačně vyplývá, že teoreticky přijímat dokážeme, ale v praktické rovině to je neuvěřitelně těžké. Přijetím totiž nejenže kapitulujeme, ale zároveň máme pocit rezignující oběti.
Slovo přijetí má příchuť aktivní vstřícnosti vůči nechtěnému. Mysl, která něco odmítá a nechce by měla sama sebe přesvědčit, že to vlastně chce. Nezdá se vám to poněkud absurdní? A protože nikdo nechce svou pravdu a přesvědčení jen tak opustit, bojujeme ze všech sil. Prostší lidé svůj vzdor vyjadřují naplno, ti mazanější přijetí jen předstírají, ale uvnitř si myslí své.
Když se člověk dostane až sem, může propadat pocitu marnosti; přijímat mu nejde, předstírat nechce a tak se vrací k tomu, co mu je vlastní a přirozené.
Důvod proč ve svých snahách neuspěl spočívá v tom, že chtěl od sebe najednou příliš a vzal to za špatný konec. Automobil jedoucí po dálnici také nemůže v plné rychlosti zařadit zpátečku; je třeba nepřidávat plyn, vyřadit, nechat setrvačností dojet a potom až vůz zastaví to půjde.
Pokud se nám něco nedaří a chceme to udělat lépe, snadno se začneme pohybovat mezi dvěma protichůdnými přístupy. To samozřejmě nikam nevede a jediné řešení je nastalou situaci nejdříve neutralizovat. Neutralizujeme pouze svůj postoj, takže všechno ostatní se společně s námi pohybuje dál. Tím si vytvoříme odstup od své mysli a prostor, který vznikne, nahrává působení přirozeného rytmu. Jinak řečeno, necháme všemu volný průběh, nezasahujeme a ono se to časem srovná samo.
Krásně o tom hovoří Eckhart Tolle ve své knize Nová země. „Pokud se dostanete do nepříjemné situace, měli byste zostřit své vnímání, stabilizovat se v přítomném okamžiku a přestat vytvářet jakékoli myšlenkové pochody“. Pokud by se těmto několika opatřením mohlo říkat přijetí, bylo by to ono. Tímto přístupem neztrácíme svou pozici, nestáváme se obětí, nebojujeme s druhými a ani sami se sebou. Nemáčíme se do duševních odpadků a konfliktní situaci, která se zpravidla cyklicky opakuje, začínáme postupně neutralizovat.
kliknutím na obrázek vstoupíte do audioknihy
Pokud se snažíme programově přijímat, vyvolává to kontrast a napětí vůči podvědomí, které bývá plné vzdoru. Vydržíme-li ve svém úsilí dostatečně dlouho, můžeme nabývat dojmu, že máme vyhráno, ale tak snadné to není.
A teď otázka, které je třeba správně porozumět: „Dotýká se snaha o přijetí vaší podstaty, anebo to je jenom hra s myslí? Podstata je totiž sama o sobě přijetím a to v absolutním tvaru, všechno ostatní jsou marné snahy mysli, která bojuje sama se sebou a jakmile se vyčerpá, svůj boj prohraje.
Kdybyste chtěli všechno a za všech okolností přijímat, přece jenom budete muset před jednou situací kapitulovat a přiznat sami sobě, že na sto procent to dokázat nelze. Člověk, který protěžuje pouze přijetí musí zákonitě odmítat nepřijetí. A toto potlačení je v rozporu s přijetím, které se pozvolna přesouvá do svého opaku. Ukončení konfliktu mezi přijetím a nepřijetím nastává paradoxně tehdy, pokud zrušíme volbu. To, co vznikne je svoboda bytí nad ovládající, rozporuplnou myslí.
Pokud se zakořeníme ve svém bytí, ve své podstatě, nemusíme řešit přijetí a celou řadu dalších antagonistických problémů.
V soudobém světě najdeme spoustu solidarity a přijetí na jejímž opačném konci je bolest a nepřijetí. Ve všem panuje křehká rovnováha a protěžovat ráno dobro, je to samé, jako zvát zlo na večeři. Pomáhat druhým můžeme teprve tehdy, když dokážeme pomoci sami sobě. Kdo pomáhá druhým, ale sám sobě pomoci nedokáže, rozdává jed.
Přijímat v plné a absolutní míře můžeme jenom sami sebe. Když právě tohle dokážeme, zbytek světa nás přijme také a potom si nemusíme dělat starosti s přijetím, protože to se stává normou.
Říká se, nikoho nezměníš, jen sám sebe. Ale tato změna není skutečná, vylepšujete pouze představu o sobě, přičemž podstata zůstává vždy neměnná a stejná. Takže není třeba usilovat o změnu, ale najít to, čím opravdu jsme. Podstatné zůstane a zbytečné se časem vytratí samo. Jediné, co má smysl je žít a žasnout nad tím, co nám život přinese. Možná patříte k těm, kteří se snaží svému štěstí pomoci a nabízený přístup se vám jeví velmi pasivní. Je to vždycky o úhlu pohledu, nicméně celá planeta díky aktivní pasivitě, s výjimkou jediného druhu-člověka, prosperuje a vzkvétá po miliony let. Možná by bylo dobré, právě v této době, se nad tím alespoň na chvilku zamyslet, protože jenom díky tomu, že nás příroda stále přijímá, náš druh zatím existuje.
