Když se řekne pět prvků, většina z nás si pod tím nepředstavuje vůbec nic a jen málo kdo ví, že to jsou principy, které řídí pohyb a proměny veškerého života. Tyto prvky se odrážejí v elementech, vnitřních orgánech, emočních stavech, ročních obdobích, zkrátka úplně ve všem, a proto je dobré se s nimi podrobněji seznámit. Pro dávné taoisty bylo pět prvků živým orákulem přírody, v němž nešlo jen o pět oddělených sil, ale také o pět principů, které se navzájem podmiňují a společně vytvářejí všechny děje v přírodě a člověku. (I ting)
Celý systém stojí na jednoduché myšlence, která říká že nic nevzniká samo o sobě. Každá situace je součástí děje předchozího a ten vytváří podmínky pro děj následující. Takže dřevo sytí oheň, oheň vytváří popel, jímž obohacuje zemi, země rodí kov, kov vede a shromažďuje vodu a voda celý cyklus uzavírá tím, že vyživuje dřevo. Tak vzniká jeden nepřetržitý kruh života v principu tzv. rození (pravotočivé spirály-pohybu), ve kterém se všechny prvky podporují.
Kdyby existovalo jen podporování, každý prvek by nekontrolovaně sílil a z přebytku by se nakonec celý systém zhroutil. Proto příroda modře vytvořila i reverzní princip vzájemné regulace (levotočivé spirály-pohybu) tzv. ovládání v níž voda ochlazuje oheň, oheň taví kov, kov opracovává dřevo, dřevo rozrušuje zemi a země zadržuje vodu. Smyslem tohoto opačného koloběhu není ničení, ale udržování rovnováhy. Teprve tehdy, když některý z prvků extrémně zesílí a vzroste, mění se vyvažování v destrukci. Tady pak nastává vazba působení tzv. přemáhání a odehrává se vždy ob prvek, takže: Voda působí přímo na oheň čímž ho neochlazuje, ale hasí, oheň kov netvaruje, ale roztavuje, dřevo neprorůstá zemí, ale narušuje její stabilitu a soudržnost. Taoisté tím chtěli vyjádřit jednoduchou pravdu – život není založen na neustálé konstrukci a růstu, ale také na destrukci a rozkladu), která umožňuje odcházení starého a příchod nového.
Stejný princip se odehrává i uvnitř každého živého organizmu. Co pozorujeme v přírodě, probíhá i v lidském těle a jen nepatrnou část z toho kontroluje a řídí naše vědomí. Mohlo by se zdát, že nemáme nic pod kontrolou a přeci, je tu něco, co všechno za nás hlídá a kontroluje. Je to náš autonomní nervový systém, který je napojen na univerzální řád vesmíru. Pokud bychom zatoužili obnovit svou ztracenou rovnováhu, musíme se stát jeho vědomou součástí a cesta k tomu se nazývá „Vnitřní alchymie“.
Každá fáze této proměny potřebuje svůj začátek, svou realizační sílu, svůj prostor, svůj řád a svou výživu. Taoisté tyto principy popsali v proměnách výše zmíněných pěti prvků. Dřevo dává první impuls ke změně, oheň vše uvádí do pohybu, země vytváří prostor, ve kterém se vše odehrává (tělo) a kov, který se jeví v tomto ohledu nejasný a nepochopitelný udává směr a stálost. Voda vše propojuje, vyživuje a umožňuje, aby ve svém vývoji pokračovalo dál. Teprve když všechny tyto síly-substance spolupracují, může nastat skutečná proměna.
Všechny prvky jsou ve výkladu jasné s výjimku kovu. Ten je v této charakteristice mimořádně zajímavý. Klasické texty sice přímo neříkají, že představuje pozornost, přesto jeho vlastnosti k takovému pochopení přímo vybízejí. Kov vymezuje, odděluje podstatné od nepodstatného, soustřeďuje a dává věcem tvar. Podobnou úlohu při kultivační praxi plní soustředěná pozornost. Sama energii nevytváří, ale vytváří podmínky, aby mohla působit správným směrem. Je tedy tichým organizátorem celého sebe kultivačního procesu.
Tento princip lze pochopit na následujícím jednoduchém příkladu.
Představme si obyčejný kovový hrnec postavený na ohni. Plamen nikdy nepůsobí přímo na vodu. Nejprve zahřeje kovovou nádobu. Ta teplo rovnoměrně předává vodě, která zpočátku nevykazuje téměř žádnou změnu. Jen tiše přijímá energii.
Stejným způsobem probíhá i vnitřní kultivace. Oheň znázorňuje realizační sílu, voda životní esenci a kov dodává soustředěnou pozornost. Když se tyto tři složky sjednotí a usadí v poli dolního elixíru tzv. „dantianu“, vzniká pomyslná nádoba, ve které může začít vlastní alchymistická proměna. Mysl přestává bezcílně bloudit a soustřeďuje se uvnitř, tím neuniká čchi (hrnec není děravý). Touto jednoduchou věcí je naplněna základní podmínka, aby se mohla čchi transformovat. (Viz tři okruhy vědomí neboli proměny esence na čchi, čchi na ducha a návrat ducha do původní prázdnoty).
První a nejdůležitější proces taoistické alchymie je proměna jing (esence) v čchi.
Když pod hrncem zapálíme oheň, voda se nezačne okamžitě vařit. Dlouhou dobu se zdánlivě nic neděje. Přesto neustále přijímá teplo a postupně mění svůj vnitřní stav. Právě fáze, v které se zdánlivě nic neděje, rozhoduje o všem. Každý další okamžik ohřívání (vytrvalá praxe) ji přibližuje k bodu, kdy nastane bod varu – transformace. Jedním okamžikem se voda změní v páru a na rozdíl od tekutého stavu může stoupat, šířit se a zaplňovat vyšší úrovně vědomí.
Pak se začne sama rozvíjet. (cesta se otevřela) Zpočátku zaplaví dolní zářič, vyživí oblast ledvin a postupně prostoupí páteří, končetinami a vnitřními orgány. Není nikam tlačena vůlí ani vedena představou. Všechno už je uděláno a hotovo, na nás pouze je tento princip si uvědomit. Stalo se to ne jako výsledek přání, ale důsledek naplněné podmínky.
Co z toho vyplývá pro naši praxi? Každodenní cvičení taiji nebo čchi-kungu a každý návrat pozornosti do sebe, přidává nepatrnou část k této velké proměně. Navenek se může zdát, že se nic neděje, ale uvnitř se postupně vytvářejí podmínky, kdy množství nahromaděné čchi dosáhne přirozeného bodu zvratu.
Závěr:
Taoistická kultivace je nadčasovou výzvou k nalezení hlubšího smyslu života ve spojení s bytím a jeho podstatou. Skutečná proměna není výsledkem mimořádného úsilí, rodí se z trpělivosti, která se časem proměňuje na životní styl. Je to návrat k přirozenosti, která je v souladu s proměnami. v nichž se stáváme jádro samotné existence jehož povahou je rovnováha a klid. Máme tím všechno, a proto není víc si může člověk přát. 🙂
Moc hezky popsaný Věčný princip.