Říká se, že chybovat je lidské a někdo by dodal i hloupé, nicméně opakovat stále dokola chybný přístup nemusí být vždycky jenom o naší hlouposti. Je také o energii jako palivu, která tento přístup celé roky živilo a musí do posledního zbytku dohořet.
Když o svých chybách víme a dokážeme si je připustit, jejich účinnost se změní, zeslábnou a nakonec zmizí docela. Pokud ale o nich nemáme tušení, nezbývá, než je opakovat stále dokola. Chyba se často odhaluje až ve výsledku a tak si málokdo připouští, že příčinou mohl být chybný postup. Můžeme si to ukázat na tomto příkladu: Naléváme mléko a přelijeme, za chybu označíme přelité mléko a dál se tím nezabýváme. Přelité mléko je však důsledek jehož příčinou byl nevhodný způsob nalévání. My však neřešíme jak jsme mléko nalévali, vidíme problém v rozlitém mléku, jenže tento pohled z hlediska odhalení chyby a změny přístupu nic nenabízí.
Podobně je tomu u celé řady věcí našeho každodenního života, a tak se stává, že důsledek zaměňujeme za příčinu a ze svých omylů se nemůžeme vymotat.
Důvod je ten, že příliš lpíme na výsledcích a způsob jak jich dosahujeme bývá často druhotný. Pojďme se ale vrátit k chybám jako takovým. Je obecně známo, že chyby se neodpouští. Od samého počátku naší existence jsme směřováni k ideálům a chyba jako odchylka se přijímá jen velmi neochotně a těžce. Tak to s námi jde celým životem a pokud se vyšplháme na nějaký společensky významnější post, první z našich předsevzetí je nechybovat. A tak se z nás stává bytost, která se neustále hlídá a všechno musí mít pod kontrolou. Vzpomínáte co říkal pan Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek? „Pamatujte, chybami se člověk učí“. Tolik si hlídal svou bandasku s dršťkovou polévkou až ho to stálo život.

Potřeba nechybovat má však ještě další důvody a ty se nacházejí v hluboké minulosti. Chyby nám jako dětem nic neříkaly, ale rodiče pořád nějaké vymýšleli a dělali to tak dlouho, až jsme nakonec uvěřili, že my jsme ti špatní a musíme se změnit. Tím započala fáze rozštěpování osobnosti; konečně jsme přestali bojovat se svým okolím a začali bojovat sami se sebou. Důsledkem je pak sebezapírání, nízká hladina sebevědomí a někdy i patologická nenávist. V opačném případě, když se nadáte, stává se z vás nenapravitelný rebel, kterého rodina, případně společnost ignoruje a někdy i zavrhne.
A tak jdeme životem dál, tentokráte už jako dospělé samostatní, nezávislí jedinci s pevným rozhodnutím bojovat, neprohrát, neustoupit a nikomu se nepodvolit. Je to přirozený vyvažovací mechanizmus. Jenže tím nastává osudová chyba, která má zásadní podíl na zablokování energie a přirozeného vývoje. I když často víme, že nám takové jednání škodí, ospravedlňujeme jej, protože jsme si k němu našli své důvody. Ty mají samozřejmě svůj původ v jiné situaci a jiné době, ale kdo by pátral po příčinách rozlitého mléka. Teprve když se nám vůbec nic nedaří a pravidelně narážíme na samé překážky jsme svolní hledat chyby a tu a tam postupovat jinak.
Máme-li alespoň trochu sebereflexe zcela určitě najdeme ve svém životě celou řadu chyb a nešťastných rozhodnutí, která se nám odhalují teprve po odžité zkušenosti. Říkáme, dnes bychom spoustu věcí udělali jinak, ale tím bychom se vyhnuli eskapádám, které nás poučily. Nechme tedy naše omyly a chyby stranou, neodsuzujme se za ně, nedávejme si vinu a řekněme si, že jinak jsme to prostě neuměli. Jinými slovy chybovat je lidské a každý má právo dělat chyby. Tímto postojem máme svou minulost vyřešenou a nebude se nám stále dokola připomínat. Nakonec nikdy to není jen o rozhodnutích, ale také o způsobech jakými jsme své představy prosazovali. Možná řeknete prosazovat správný přístup je přece správné, samozřejmě, ale nerozhoduje ani tak co prosazujete ale především jak.
Je dobré vědět, že každá síla orientovaná určitým způsobem bude posilovat svůj protiklad. Je to přirozený vyvažovací mechanizmus, který vše navrací k rovnováze. Z toho je jasné, že rovnováha nemůže nastat díky úsilí, ale paradoxně díky nezasahování. Rovnováha zkrátka je a proto se neudržuje a ani nedělá. Znáte tu hrací kulatou panenku? Když do ní strčíme, rozhoupe se a přestaneme-li strkat, po chvíli se zastaví.
Nejde o to abychom se zastavili, ale abychom pochopili tento mechanizmus a zbytečně do ničeho a do nikoho nestrkali když to není nezbytně nutné. (Je to princip kyvadla, čím víc ho vychýlíme doleva, tím víc nabere energie k pohybu do opačného směru.)
V našich životech je tomu podobně, jsme součástí nepřirozeného úsilí, které vyvolává odpor a ten je také formou tlaku, jenž se záporným znaménkem. To způsobuje stres, duševní problémy a samozřejmě neřešitelné problémy. Přestaneme-li usilovat a tlačit, případně odporovat, klid v duši se navrátí a problémy pominou.
Nejdříve získat pohodu a s ní začít řešit potíže, když problémový člověk hledá řešení problému nikam to nepovede. (Číňané to označují za chybu dvojího zatížení).
A nyní k té chybě největší.
Naše největší chyba v životě není o tom co všechno jsme propásli, utratili, neviděli, nedosáhli, s kým jsme se sešli, nesešli, rozešli apod. Náš největší problém spočívá v tom, že na nepříjemné situace reagujeme pořád stejně a to odporem. Jsme roboti řízení svým podvědomím, které jsme naprogramovali obavami postiženou myslí. Ta ve snaze zachraňovat a dělat věci stále lepší, pomalu ale jistě spěje k důsledkům, které se tu před několika desítkami let odehrály zcela opačným přístupem.
Takže nejde o to co jsme udělali, nebo neudělali, ale kolik je v našem životě tlaku a odporu. Tyto dvě věci mají přímý vliv na životní energii a duševní pohodu. Proč je asi příroda bez zásahů člověka přirozená? Protože všechno se děje v synchronizaci samo a tlak a odpor zde není přítomen.
Pokud máme vnitřně k něčemu odpor mobilizujeme energii, která konkrétní věc, přístup, člověka atd. neodstraní, ale naopak v jeho jednání ho posiluje. To neznamená, že máme strkat hlavu do písku, nebo rezignovat, k zlepšení naší situace můžeme dělat cokoli, ale nemělo by to být nikdy nasměrováno proti někomu.
Tento Tchaj-Ti princip bychom měli mít neustále na paměti zejména v dnešní době kdy sedneme k internetu, televiznímu zpravodajství a začneme nadávat. Negativní hodnocení se totiž v systému energií nikam neztrácí, nýbrž se ukládá, graduje a čeká na svou seberealizaci. Negace není jako pára nad hrncem, která vyletí oknem ven, usazuje se uvnitř, zasahuje náš energetický systém, destabilizuje psychiku a oslabuje vnitřní orgány. Právě proto je v dnešní době tolik bolesti, nesouladu a nemocí. Toužíme-li po míru, stabilitě a rovnováze neměli bychom nic z toho hledat venku, ale v sobě. Není to žádný spirituální blábol. Všechno je v nás a my si pouze vybíráme. Necháme-li se ovládat okolnostmi zvenčí, nemůžeme se divit, že trpíme. Volba je vždy pouze na nás a jak budeme danou situaci vnímat samozřejmě také.
Zvrátit nesoulad a disharmonii nemůže žádná vláda, nepomohou ani modlitby v kostele, nebo meditující mniši někde v klášteře. Nikdo nám nepomůže, protože si můžeme a musíme umět pomoci sami. Můžeme začít třeba tím, že si připustíme svou největší chybu v životě.
Ahoj Jirko.
Napsané ze Skutečného života. Pohled na „výchovu“ v dětství jak od psychologa :).
A jak píšeš….NAŠE NEJVĚTŠÍ CHYBA….,je to tak,…vypůjčím si jeden komentář….Nesprávné myšlení se rodí ze zmatku, jenž nepochází ze světa, který nás obklopuje, ale pochází z mysli jež je v nás.
Měj se hezky
ahoj
Vítek