O mistrech, žácích a vodě která plyne

Slova se mluví a život plyne jako voda. Něco se dozvíme a záhy to nevíme. A stejně tak je tomu s tím, co děláme. Dnes nám to připadá důležité, ale zítra to může být úplně jinak. Lidé přicházejí a odcházejí, nepotřebují však slova, to, za čím se honí, je zkušenost. Ale ani ta zkušenost nemusí být tou pravou zkušeností, protože vidí jen to, co vidět chtějí a pak nevidí to, co by vidět mohli.

Mnozí nevědí co chtějí, ale to není zápor, nýbrž klad. Vědět co chci je předností, která může sama sebe porazit; nevědět co chci je odevzdáním sebe sama celku, což se může stát velkým požehnáním. Pramen se odhaluje teprve tehdy, je-li studna vykopána.

Život je jako stavění domu. Někdo udělá díru a jde dál, jiný postaví základy, ale pak svůj pohled namíří jinam a odejde. Někteří staví od střechy a jiní nestaví vůbec. Když se vzácně podaří někomu něco postavit, není to konec, jak by se na první pohled zdálo, nyní nastává čas naplnit prázdný prostor.

Dokonalost se dokonává v nedokonalosti, proto není zapotřebí dělat něco dokonale.

Když stavíme dům, je třeba jasně vědět kdo je stavby vedoucí a kdo zedník. Není pochyb o tom že vedoucí je mistr a zedník je žák. Mistr vede a žák poslouchá. Pokud je mistr oddělný od žáka, nastává zmatek a oba tím ztrácí.  

Ideálním stavem je, když se žák a mistr setkávají v jedné osobě. Pokud existují odděleně, vždy je možné očekávat problémy.

Mistr je ten kdo má vizi, žák je ten, kdo následuje. Žák není míň než mistr, protože jednoduché je vidět, mnohem těžší je následovat.   

V každodenní realitě, v níž je produktivita spojena s odměnou a ziskem, není o nadřízených a podřízených žádných pochyb. Každý má své místo a plní si své povinnosti, protože ví, co musí. Musí proto, že tím získává pro existenci svého těla peníze. Co však dělá proto, aby nasytil existenci svého bytí?

Teprve spojení mistra s žákem přináší realizaci. Co je míněno pojmem realizace? Jsem tím, čím mám být a nejsem tím, na co si hraji.

Paradoxně na něco si hrajeme a pak se tím stáváme.

Naše kočka je mistrem a přitom žákem nikdy nebyla. Že by celé stvoření bylo mistrovské? Potom by bylo mistrovské každé stéblo trávy, kámen, či tvor, člověka nevyjímaje. V takovém případě se pojem žák stává dokonalou iluzí.

Každý květ je dokonalý, smyslem je vykvést.

Když nahlédneme do dávno zapomenuté historie, setkáváme se s celou řadou příběhů, v nichž se odevzdaní žáci stávali po letech trápení, zkoušek a odříkání věhlasnými mistry. (E. Tomáš Milarepa). Možná tomu ale bylo tak, že těmi mistry byli odjakživa a aby své mistrovství našli, museli se stát nejdříve žáky.

Když se mistr, aby potvrdil sám sebe, musí stát žákem, neměl by snad žák, aby potvrdil sám sebe, usilovat stát se mistrem?

Mistrovství je nejasné, kdežto žákovství má zcela jasné obrysy, proto většina lidí zůstává na této pozici.

Mistr nemůže být jednoznačný, protože existence, z které vychází je mnmohoznačná.

Když se člověk ze západu vidí zasvěcovací rituál mezi mistrem a žákem, zpravidla se mu ta bezvýhradná oddanost příčí. Proč? Cítí reálnou smrt ega, které samo sebe potřebuje.

Máme volbu, to je pravda, ale co když je každá volba mylná?

Pokud odevzdává žák všechno, co má a čím je mistrovi, (Milarepa), otevře se mezi nimi kanál a oba se tím okamžikem ve věčnosti stávají jednotou. Rozdíl je pouze v tom, že mistr to ví, ale žák nikoli. Stojí stranou prozářen srdcem mistra a vidí tu ohromnou vzdálenost, kterou bude muset ještě ujít. Kdyby si v této chvíli uvědomil svou iluzi, nastalo by i u něj definitivní prozření.  

Jak poznáme pravého mistra? Pravý mistr bere z nekonečna. Falešný mistr bere z toho, co nesbíral po cestě. Proto pravý mistr mnohem víc dává, kdežto falešný mistr mnohem víc bere.

Skutečný mistr je spontánní a jen pokud je spontánní může být přirozený. Je-li tomu tak, nekoná z vypočítavosti, ale z přesvědčení. Není divu, že v takových situacích naráží na odpor.

Posláním mistra je dávat, posláním žáka je přijímat. Pokud žák tento základní předpoklad nedokáže naplnit, žádného mistra nepotřebuje. Teprve když přijmu mohu zase dávat a tím může odvěký koloběh dávání a braní pokračovat.

Mistr pracuje s obsahem, žák s formou.

Mistr se ukáže a odchází, pokud zůstává a potřebuje publikum, navzdory svým dosažením, je pořád žákem. Jen ten, kdo tu není je vzácný.

Mistr se staví pod žáka, nikdy ne nad žáka, protože jen tak může žák vyrůst.

Pokud se mistr sjednotí s hloupostí, bude hlupákem, proto se také OSHO ve svých promluvách vymezoval a často mluvil o sobě a těch druhých. Nehovořil o poklescích v množném čísle, čímž to vyznívalo, že do nich nezahrnuje sebe. Působí to, jako když on sám ví, ale ostatní nevědí a tápou. Vysloužil si tím velkou kritiku, která zavání ztrátou pokory. Ale mistr žádnou pokoru nepotřebuje. Je totiž sám tou pokorou.

Hodně zajíců- myslivcova smrt.

Pokud se mistr sjednotí s davem, bude dělat i jeho chyby. Proč tedy mistr splývá s davem? Aby naplnil jednotu.

A protože mistr je jednotou, zároveň tím potvrzuje, že žádným mistrem není.

Zůstává tak jenom mistrovství a to sedá jako motýl na každého, kdo je v daném okamžiku připraven.

Aby žák našel své mistrovství musí zabít svého mistra.

Dnes se už na světě nenajde oddanost a víra, protože mistři nejsou mistry a žáci nejsou žáky. Možná to naznačuje, že mistři a žáci jsou jen další z mnoha iluzí vytvořenou naší mysli. Zůstává tu však pořád nějaká skutečnost a v té se znovu a znovu učíme správně zorientovat. 🙂