Je páteční ráno, včera jsem uklízel tůň od listí a dnes si mi vůbec nic nechce. V takových chvílích si občas otevřu internet a zvědavě prohlížím stránky mých kolegů v Tchaj-Ti. Na jednom z webů mne zaujalo toto prohlášení: „Učit Tchaj-Ti nás baví už 22 let“. Na první pohled motivující informace, ale pod povrchem na mne působí poněkud odlišné sdělení. To jakoby říkalo: „I když je velmi náročné někoho něčemu učit, vydrželi jsme u toho už 22 let“. Takové tvrzení emočně nepřidává ani neubírá, je neutrálním konstatováním faktu. Jak jste si jistě všimli, slůvko baví je vynecháno, protože tím by byla vyjádřena pouze pozitivní forma vztahu. Abychom však byli upřímní a pravdiví, nemůžeme nezmínit, že nás učit také někdy nebaví a tím se dostáváme k objektivní, nepřikrášlené realitě.
Každý z nás, kdo se snažil něčemu naučit, nebo někoho učí, se pravidelně dostává do období, kdy ho to unavuje a nebaví. Je to sdělení, které mu říká: „Něco děláš špatně“, ale co, to je otázkou všech otázek. Najít odpověď znamená prozkoumat vztah učeného k učícímu, neboli učitele a žáka.
Učitel a žák
Učitel a žák vytvářejí vztah, který bychom mohli nazvat antagonistický. Zpravidla jej představují dva lidé, dvě oddělené bytosti často rozdílného věku. Ve vzácné situaci může být žák a učitel součástí jedné osoby a ta je pak schopna nezávisle tvořit a sledovat svůj vývoj.
Mezi učitelem a žákem probíhá neustále výměna energetických toků a informací, které potřebují ke správnému fungování vzájemnou rovnováhu.
Učitel učí tím, že aktivně předává to, čemu se sám na teoretické, nebo praktické úrovni naučil. Žák je ten, kdo se od něj učí a tudíž se předpokládá, že mu schopnosti učitele zatím chybí. To učitele favorizuje a staví do pozice autority, kterou začíná méně či více na své žáky uplatňovat. Tím však může zablokovat plynulý tok energie, protože začíná být aktivnější a protějšek reaguje pasivitou. Jak učitele, tak žáky tento přístup unavuje. Učitele z toho důvodu, že se vydává příliš a žáky proto, že nemají dostatečný prostor v němž by se mohli svobodně a kreativně projevovat. Korunu tomu pak může nasadit představa učitele, který se domnívá, že jeho povinností je své žáky něčemu naučit. Tím začne chtít příliš, tlačí a to začne vyvolávat odpor. V zásadě by učitel měl pouze inspirovat a je na žácích, zda se od něho budou chtít něčemu učit. To však ve světě, kde je učitel hodnocen za výsledky svých žáků příliš nefunguje. A tak se učitel snaží a žáci pasivně přijímají, případně se tu a tam něčemu naučí zpaměti, aby to mohli při zkoušení převyprávět a jakmile to přestanou potřebovat, většinu z toho zapomenou.
Proces učení v Tchaj-Ti
Když se podíváme na vztah učitele a žáka v systému Tchaj-Ti tak tady je to jinak. Zde se žáci účastní výuky dobrovolně a tudíž nelze uplatňovat autoritu. V první řadě potřebuje učitel své klienty-potenciální žáky zaujmout a pro věc získat. Potom s nimi pozvolna v rámci jejich možností své umění krůček po krůčku sdílí. Plně si uvědomuje, že vzájemný vztah je zatím velmi křehký a je třeba posílit důvěru a respekt. Lidé si hned od začátku vytvářejí názory na všechno s čím se setkávají a tato hodnocení se stávají předlohou, podle které se řídí. Pokud je jejich zkušenost konstruktivní, zůstávají, když je ale destruktivní, dá se předpokládat, že odejdou. Příčinou destruktivity, jinými slovy záporu však nemusí být za všech okolností učitel. Může se jednat o podvědomý blok, který se během cvičení a pohybu energie vyplavil. A protože mnozí lidé vidí překážku svých nezdarů ve všem jiném než v sobě, mohou mylně označit cvičení, nebo učitele za příčinu problému a odejdou. Učitel by si měl prvoplánově uvědomit, zda učí, anebo předává. Když učí, přináší svým žákům řeholi. Když předává, tak především inspiruje. Úsměvné je na tom to, že oba přístupy je třeba vyvážit, aby z cvičební lekce nebyla jen mechanická dřina, nebo teatrální prezentace.
Pokud začátečník navzdory svým omezením a zmatkům vydrží, začne postupně pronikat do struktury forem a jejich principů. A protože to není nic odděleného od reality, postupně odhaluje a poznává sám sebe. Uvědomuje si, jak byl zamotán do přediva falešných představ, které mu bránily svobodně se rozhodovat a konat. Díky tomu začíná životní energie volněji proudit a my můžeme naslouchat jemným poselstvím, která mají v sobě nejen nápad, ale i realizační sílu. V takové situaci všechno do sebe zapadá a jde jakoby samo. Když tomu budeme chtít pomáhat, začne nás to brzdit, když budeme brzdit, začne nás to postrkovat. Takto se projevuje ryzí Tchaj-Ti, odvěký princip rovnováhy života. A my se učíme formě Tchaj-Ti jenom proto, abychom měli po ruce něco, v čem si toto plynutí můžeme uvědomit.
V tradičním pojetí systému Tchaj-Ti je vztah žáka a učitele(mistra) spojován s iniciačním rituálem, v kterém žák dává najevo svou oddanost učiteli a ten jej s tímto závazkem loajality přijímá. V dnešních poměrech může takový obřad působit nepatřičně až komicky, nicméně má jedenu velkou výhodu, nikdo nic neřeší, obě strany mají od začátku jasno a v takovém prostředí je radost pracovat.
Musím a můžu
Žáci a učitelé mají dva velmi silné motivační nástroje v podobě “musím“ a „můžu“. Můžeme, když požíváme jisté dávky kreativity a svobody a musíme pokud nás někdo ovládá a řídí. Když se nám podaří vzájemně vyvážit poměr „musím“a „můžu“, máme šanci na relativně spokojený život. Když ale mnohem víc musíme než můžeme, schází nám lehkost a hravost. V opačném případě, tedy když nemusíme skoro nic, postrádáme ukotvení a pravidelný režim. Obě extrémní situace přinášejí značné psychické napětí a vzniklé potíže není snadné odstranit.
Když musím, dělám to kvůli někomu jinému, když můžu dělám to ze sebe.
Z hlediska životní energie, v prvním případě ztrácím, v druhém se obnovuji.
Většina lidí toho mnohem víc musí a tak když jenom mohou, dělají to způsobem na jaký jsou zvyklí. Mohli by po práci někde v klidu relaxovat, ale místo toho se musí zrušit na kole anebo ve fitku. Na druhé straně působí opojné můžu“ takže ve chvílích volna vypínáme a bezduchým způsobem sjíždíme virtuální platformy v naději, že nám to vrátí trochu té ztracené energie. Mladší generace si virtuálním prostředí udělala místo setkávání v naději, že tyto formy vztahu nebolí, jenže jak se sami přesvědčili, není to pravda. Starší generace si zase nedovedou představit relaxaci bez dobrého jídla a zapnuté televize.
Je dobré si uvědomit, že když něco musíme, bývá to spojeno s jistou dávkou odporu. Tím se ale nutíme, překonáváme a ztrácíme energii. Když to trvá dlouho přirozená pozornost se mění na vynucenou koncentraci, která vybičována na maximum vede často ke ztrátě efektivity a výkonu. Když naopak něco jenom můžu, tak mi na tom nezáleží a má pozornost se vypíná. Nepozornost je spojena s nepřítomností a to přináší svá specifická rizika. (Co se asi stane, když se setkají dva nepřítomní jedinci v kolizním kurzu?).
Závěrem
Dovedete si představit jaké by to bylo, kdyby věci, které musíme jsme dělali způsobem že můžeme a k tomu co můžeme přistupovali jako když musíme? Jaké by to asi bylo, kdyby si učitel uvědomil, že v určitém ohledu je stále žákem a žák si připustil, že umí spoustu věcí, které může někoho naučit? Jsme zajatci svých utkvělých představ a rolí, které jsou s nimi spojeny. Kdybychom je dokázali alespoň na chvíli opustit, nahlédneme skutečnost. Ta je tím mistrem přítomného okamžiku a pokud se mu podvolíme, cvičení nás bude pokaždé bavit.