Myslím, tedy jsem

Díky myšlení se stává člověk člověkem, platí za to však vysokou daň, neboť ztrácí své odvěké spojení s přírodou. Je zajímavé, že příroda nemyslí a přitom přežívá, obnovuje se a neztrácí nic ze své podmanivosti a krásy, zatímco usilující člověk se stále víc zamotává do bludného kruhu. Naše existence je na nejhlubší úrovni bytí s přírodou identická, jenže její místo zaujalo manipulativní a cílevědomé myšlení, usilující o stále větší nadvládu, blahobyt a zisk. Základní vlastností mysli je permanentní nespokojenost a díky tomu nikdy nemůže najít rovnováhu.

V dávných dobách, když byla mysl ještě na počátku svého vývoje, ji člověk používal velmi okrajově. S nástupem vzdělávacích systémů, rozmanitosti jazyků a etnik se rozvinula a v dnešní době se dostala na svůj vrchol. Dříve se valná většina lidstva, kterého bylo navíc výrazně méně, živila rukama, dnes se větší část populace na přelidněné planetě živí převážně hlavou. Abychom uspěli a dokázali se uplatnit, potřebujeme vzdělání, díky kterému se náš intelekt vyšplhá mezi elitu. To samozřejmě vede k segregaci a společenským rozdílům. Dříve bylo v domorodých kmenech naprosto normální, že všechno je všech a příroda byla uctívána jako matka a zdroj obživy. Dnes je posvátné zbaveno mýtů a naše snažení zůstalo u jediného zájmu a tím je hromadění majetku a zisku. Zda při tom člověk, nebo životní prostředí strádá, nikoho nijak zvlášť nezajímá.

Před několika desítkami let byl svět rozdělen na dobyvačný, bohatý západ a spirituální, s osudem smířený východ. Dnes se rozdíly mezi zeměmi ztrácejí a každá si chce z koláče globalizované ekonomiky urvat pro sebe co nejvíc. To samozřejmě vyvolává extrémy nejen v individuálním, ale zároveň i celospolečenském měřítku. Důsledkem je oteplování planety, likvidace ekosystémů, živočišných druhů přičemž člověk v tomto devastačním programu nemůže být výjimkou.

Moc práce, moc pohybu, moc řečí, moc produktivity, moc ambicí, moc stresu, moc cestování, moc konzumace a výsledek? Ztráta empatie, nadvláda egoistické mysli a konflikt s přirozenými rytmy. Přirozené rytmy se projevují ve fázích střídání dne a noci, ročních období, která předznamenávají čas vláhy, sucha, horka a zimy. Přirozené rytmy, v kterých je vyvážený poměr mezi pohybem a klidem, neutralizují extrémy a optimalizují hladinu životní energie. (Proto je příroda a přirozenost ten nejlepší čchi-kung). Pokud tyto rytmy a jejich rovnováhu ignorujeme, dočkáme se na individuální úrovni nemoci a v globálním měřítku klimatických extrémů.

Pro člověka a jeho sofistikovanou mysl má dnes směnitelnou hodnotu pouze ten kdo je aktivní, všechno klidné, je neefektivní, neproduktivní a zbytečné. Stroj odpočívat nemusí a člověk se pomalu ale jistě stává jeho součástí. Jamile začne všechno ovládat a řídit umělá inteligence, případné rozdíly zmizí nadobro. Pokud máme málo klidu a odpočinku, náš další pohyb a produkce bude neurotická, agresivní a stresující, mimo jiné bude nám chybět i životní energie.

Příčinu této nerovnováhy můžeme najít v hluboké minulosti. Už od útlého dětství nás autority nutily soutěžit, srovnávat se, hodnotit, být lepší než ostatní a pod. Tento program se následně přepsal do podvědomí a člověk má pak celoživotní nutkavou potřebu bojovat o svůj krajíc a směřovat stále kupředu. (vrcholem takto nastaveného paradigmatu je politická scéna). Pracujeme na své kariéře, vztazích, svalech, postavení a pořád nejsme spokojeni, protože chceme být nejlepší. A důvod? Někdy kdysi dávno jsme byli v očích někoho blízkého nejhorší. Není proto divu, že spousta lidí neustále sobě, nebo druhým něco dokazuje, ale ruku na srdce, nikoho to nezajímá, protože každý sleduje výhradně sám sebe.

Další důvod, proč neustále potřebujeme víc spočívá asi v tom, že žijeme představou oddělenosti a ztrátou kontaktu s celkem. Z této nedostatečnosti pak přichází nutkavá potřeba spojovat svou existenci s tím co máme, kým jsme a co si můžeme dovolit. Pokud si myslíte, že je to tak v pořádku, představte si sebe sama jako jediného člověka co zůstal sám zde na zemi. V tomto rozpoložení se pokuste najít hodnotu a smysl svého já. Záhy odhalíte, že na takové hlouposti nezbývá čas, protože aktuální problém je jídlo a voda. Neříkám tím, že bychom se měli vrátit na stromy, nebo si zbytečně odpírat, ale určitě by stálo za to občas zauvažovat nad tím co je nutné a co naprostou zbytečností.

Lidé, kteří se ztotožňují se svou myslí zaměňují vědomí za sebevědomí. Proto říkají můj život, má práce, můj majetek, mé utrpení, má nemoc, můj manžel, manželka apod. Je to však skutečně naše, nebo se toho jenom zuby nehty držíme? Pokud existujeme víc ve svém vědomí, než ve své mysli, můžeme konstatovat: “ V tomto těle je život“, ale není můj, není ani váš, náš, jeho nebo jejich, protože všechno má svou nezávislou existenci. Tak tohle je pro ego smrtící úder a kdyby potom přišlo nějaké vzkříšení, zcela jistě bude nahrazeno vědomím celku. Teprve potom až nebudou priority a jedna část celku nebude důležitější než druhá, začne všechno přirozeně, stejně jako v přírodě koordinovat. Tím přestaneme řešit sebevědomí a zůstaneme u vědomí. Odvěký karmický balvan bude jednou pro vždy z naší cesty životem odvalen. Zároveň s tím zmizí i konflikt s existencí, přirozeností, přírodou, bohem, zkrátka s rovnovážným principem, který to všechno udržuje v prosperitě a chodu.

Ještě věříte výroku myslím, tedy jsem? Pokud ano, mysl vás pevně svírá a její sevření asi jen tak neochabne. Nicméně až vás opět, jako nakonec už mnohokrát zradí a realita se ukáže úplně jinak, vzpomeňte si, možná to bude první krok k tomu začít myslet jiným způsobem, anebo alespoň na malou chvilku nemyslet vůbec. 🙂