V dnešní době přibývá stále víc lidí, které trápí nedostatek energie. Jsou neklidní a jejich dech je povrchní a mělký. Protože přijímají málo a vydávají hodně, zákonitě postrádají rovnováhu a tento stav se pak stává normou, kterou bychom mohli nazvat druhou přirozeností. Nadměrné nároky na produkci a výkon generují velké napětí a to následuje velký útlum. Napětí nám ukazuje, že nefungujeme na pohodu a útlum je přirozený důsledek, který tento stav dorovnává. Obě polohy jsou svým způsobem extrémní a z toho důvodu se nelze divit, že přitahují rozpory a komplikace. Útlum je jasným signálem těla, které říká dost a pokud tuto potřebu ignorujeme, amplitudy vzestupů a pádů se začnou prohlubovat. To výrazně zatěžuje nervovou soustavu, které je permanentně předrážděná a nedojde-li k regeneraci a nastolení vnitřního klidu, tělo začne pomocí nějaké nemoci tento rozjetý vlak zpomalovat.
Na jedné straně si dokážeme přiznat, že to v mnoha ohledech přeháníme, na straně druhé nás jakási neviditelná představa utvrzuje v tom, že jinak to nejde. Jakoby jedna naše část všechno chápala a ta druhá to odmítala přijmout. Když budeme sledovat tu neposlušnou druhou, zjistíme, že byla odsunuta kamsi do nevědomí, nicméně i ona potřebuje potvrdit svou důležitost a význam. To jsou ty odmítané a potlačené části naší bytosti, které prohrály svůj boj s ideálem, nicméně i ony k našemu životu patří a proto se musí nějak projevit. Jediný řešením jak vyřešit tento rébus a při tom společensky uspět je předstírat a nosit masky. Paradoxem je, že sami sebe nevidíme a tak nám nezbývá nic jiného, než se poznávat očima druhých. Chceme-li být přijati, musíme tu být víc pro druhé než pro sebe a cenou za to je, že „kovářova kobyla bude odsouzena doživotně chodit bosa“. Teprve když přijdeme na to, že ne ti druzí, ale my sami sobě jsme tím nejbližším partnerem, máme šanci mnohé z naučených nastavení – přesvědčení změnit.
Tělo a mysl
Mnozí z nás se domnívají, že tělo je hloupé – nějaká biologie, která tu je od toho aby poslouchala příkazy naší velitelské mysli. Jenže ono je to úplně naopak, naše tělo je dokonalé a inteligentní, přičemž naše rozporuplná, často excentrická mysl ve snaze co nejlépe a nejvíc nás často zavádí do extrémů, díky kterým pak „narážíme do zdi“. Z toho pak vznikají deprese, úzkosti a nedostatek energie. Kdyby jsme byli pozornější, zjistili bychom, že na každý extrém v našem životě velmi citlivě reagují naše pocity (řeč těla), které jsou jakýmsi mostem a zároveň barometrem mezi fyzickou a duševní realitou. A protože své pocity často ignorujeme, anebo je všelijakými způsoby obcházíme, poskakujeme mezi vysněnou realitou a nenaplněnou skutečností jako pingpongový míček.
Hledáme-li příčiny všech svých potíží, valnou měrou za to může chronická nespokojenost s tím co máme a co je. To však není problém těla, které může být, zejména v dnešní době všeobecného nadbytku, nadmíru spokojeno; je to problém naší mysli a zároveň důkaz, že svému tělu a jeho potřebám nasloucháme jen velmi sporadicky. Pokud tedy nechceme být sluhou svého upjatého rozumu, musíme se spojit s inteligencí svého těla a přestat, zejména ve chvílích kdy to není nutné, myslit. Poté začneme víc cítit a svůj prostor místo neustálého myšlení naplníme vnímáním.
Vnímání
Je vědomí uvědomující si samo sebe. Pokud jej nasměrujeme do těla, obnovuje se náš kontakt s fyzickou realitou, zemí, empatií, přírodou stručně řečeno s přirozeností. Tím obejdeme intelekt a spojíme se s původní -vrozenou inteligenci. (to je ta empirická zkušenost prověřená evolucí po miliony let putování v procesu probouzení vědomí). Nemáme-li kontakt se svým bytím – přirozenou inteligencí, zákonitě přebírá otěže inteligence umělá, iluzorní a lidé, kteří ji postaví nad inteligenci vlastní, ji dříve nebo později začnou sloužit. Díky tomu jejich inteligence naprosto zdegeneruje, neboť co se nepoužívá – odchází. „AI“ je produkt přebujelé mysli, které je tak unavená sama sebou, že musí všechno co vymyslela uložit do paměti velkokapacitního počítače. A co to vyvolá? Člověk přestane myslit a jeho mysl jednoho dne zemře; a až zemře, odhalí se vnímání a kruh bude znovu uzavřen.
Takže honíme-li se za úspěchem, penězi a mocí, honíme se vlastně za zkušeností, která má přinést poznání, že odkládat se dá jen to, co se musí ponejprv s velkou námahou nahromadit. Konec konců proměny života to každému z nás v pravou chvíli připomenou. Chceme-li jít této zkušenosti vstříc a být lépe připraveni, měli bychom lépe poznat svou mysl.
Svou mysl poznáme nejlépe když začneme meditovat. Jenže i tady se ukrývá jedno velké riziko – „Medituje naše tělo, nebo medituje naše mysl? Když bude meditovat naše mysl, je to jen krátkodobé zklidnění splašeného koně, když bude meditovat jenom naše tělo – usneme. Takže kde se nachází ten pravý klíč k meditaci? Je to vědomí a jeho neodmyslitelnou součástí v těle je dech.
Dech
Dech je základní podmínkou života. Díky němu získáváme potřebný kyslík – palivo oživující všechny buňky, které jsou základním stavebním kamenem každého živého organizmu. Ačkoliv nadechujeme a vydechujeme sto tisíckrát za den, obvykle si tohoto zautomatizovaného procesu nejsme vůbec vědomi. A proto míjíme i zkušenost, že dech je zároveň energie, která pomáhá udržovat náš organizmus ve stabilním a vyváženém stavu. Kdybychom k nádechu a výdechu přidali i vědomí, pocítili bychom z hlediska vitality a obnovy sil výraznou proměnu. (čchi-kung, pranajama)
V běžném životě nám dech pomáhá udržovat rovnováhu mezi vnějším a vnitřním prostředím. Takže když například běžíme, dech se zrychlí a každým výdechem vyplavuje z těla nadměrnou horkost a každým nádechem ochlazuje vnitřní orgány. Bez toho bychom se velmi rychle přehřáli. Když spíme, dech se výrazně zpomaluje a tělo se tím dostává do hluboké relaxace a psychické pohody. Podobných příkladů spontánních reakcí dechu bychom našli celou řadu. Málokdo si však uvědomuje, že tento proces se dá také otočit. Díky dechu můžeme měnit energii, dokonce můžeme zastavit mysl a hluboce uvolnit tělo. Dech je mostem mezi viditelným a neviditelným, tělem a myslí, vědomým a nevědomým. Takže pokud se vědomě zabýváme svým dechem, můžeme vstoupit do oblasti podvědomí a tam podpořit všechny ozdravné a sebe kultivační procesy.
Mysl a tělo
Své tělo a mysl zpravidla prožíváme jako dva od sebe oddělené tábory. Buď pracuje hlava a pak nic nevíme o těle, anebo jsme fyzicky aktivní a pak nevíme nic o mysli. Když se něčím zabýváme a je vcelku jedno jestli tělem nebo hlavou, o sobě prakticky nevíme; jsme natolik zaměstnání danou činností- tématem, že ani netušíme zda nám to přináší prospěch, anebo ztrátu. Abychom to zjistili, musíme se naučit sami sebe lépe vnímat.
Cvičení
Sedněte si do pohodlné pozice, srovnejte hlavu, záda, ruce položte do klína, zavřete oči a naslouchejte svému bytí. Nesnažte se cokoli ovlivňovat, nebo měnit, natož se pokoušet zastavovat pohyb myšlenek. Jen pozorujte, staňte se pozorovatelem svého těla – mysli.
Pokud vám z toho nebude zrovna dobře, není to problém tohoto „cvičení“, ale jasný signál, že něco s vámi je špatně. Co to tedy je? To je otázka, na kterou se teprve musí narodit odpověď. Říká se: „Mysl neví a proto se ptá, srdce se neptá protože ví, takže…….. vnímejme“.
Zenová praxe doporučuje soustředit pozornost na dech díky čemuž se mysl zastavuje. Jenže proč se má zastavit, když se zase rozběhne? A jak můžeme poznat svou mysl když zmizí? Cílem těchto cvičení je dostat člověka do původního stavu bytí. (Můžeme to přirovnat k obnově operačního systému v počítači do továrního nastavení při kterém bez patřičné zálohy bývají všechny programy a soubory vymazány). Dalším přínosem této meditace je vytvoření prázdného prostoru, v kterém si vědomí mnohem lépe uvědomuje své obsahy. Bez této zkušenosti se mysl stává dominantním pánem a vědomí pak zůstává jejím odloženým, nepoznaným příbuzným.
Když se člověk snaží delší dobu meditovat měl by vědět, že se pokouší zavírat splašeného koně do ohrady a ten o to víc začne řádit. Proto je možné místo vytoužené energie a klidu zažívat zvýšenou erupci myšlenek a emocí, při kterých bude vzdorovat i do klidu přinucené tělo. Možná si budete chtít místo meditace zaběhat a uděláte dobře. Pokud chceme kultivovat klid, nesmíme se snažit násilně uklidnit, ale ponejprv se z nadbytku vyprázdnit. V takovém případě je fyzický pohyb ideální. (to se v mnoha ohledech děje, ale na sebe kultivační fázi už zpravidla nedochází)
Taiji a čchi-kung mohou být v tomto ohledu velmi dobrým pomocníkem; zaujímají jakýsi střed mezi akcí a klidem, protože přebytečné napětí, které by se při statické meditaci v těle hromadilo, odvádí dynamikou klidného a uvolněného pohybu. (Auto které jeden po dálnici 140 také nelze najednou zastavit). Pokud přim tom dokážete i vědomě dýchat je to velkou předností, ale pokud vám to nejde, úplně pro začátek stačí, když se naučíte udržovat pozornost v těle. Pokud vydržíte, postupně přijdete na to, že když se o nic nesnažíte, děje se to více méně samo. (Wu-wei, základní princip gigongu a taiji). Rytmus dechu se sám od sebe upravuje, mysl se zastavuje a tělo prožívá extázi hlubokého sjednocení a klidu. Co jsme to udělali? Nic a stalo se hodně. Takže hlavně jde o to sami sobě, případně druhým nepřekážet.
Jakákoli jiná, pokročilá meditativně dechová cvičení mohou způsobit v těle nadměrnou horkost a vzestup energií, které nemusíme mít vždy zvládnout. Cena za to je ztráta duševního komfortu a někdy přijdou i psychické potíže. V dřívějších dobách kdy tyto věci vznikaly, žili lidé jinak a v mnohem větším sepjetí s přírodou. Tato cvičení prováděli v komunitách po patřičné přípravě a zpravidla pod dohledem kvalifikovaného mistra. Laik se tak se svými atletickými přístupy může dostávat do velkého nebezpečí, protože na náhlou změnu nemusí být náležitě připraven.
Abychom zůstávali i v meditační praxi v bezpečí musíme v první řadě sjednotit své tělo a mysl. (Každý strom aby mohl růst do nebe, musí mít pevné kořeny v zemi). Buďte v souladu se svou přirozeností, která vás vždy správně povede. (V konečném důsledku je velký rozdíl mezi tím co má přijít samo od sebe a tím o co se ze zvědavosti nebo jiných pohnutek snažíme).
Obraz pokroku
Se odhaluje, když se tělo a mysl stávají znovu jednotou. Ono to tak vlastně odjakživa je, ale my jsme toto spojení uměle zrušili. Takže:
- Dokážete se zastavit a vnímat své tělo? (statická meditace)
- Jste schopni vnímat své tělo v pohybu? (dynamická meditace – taiji)
- Umíte si něco představit a pak to také ve stejném duchu udělat? (tvorba reality)
Závěr
Často bychom něco chtěli, ale ono se to nestane. Důvodů může být celá řada, ale tím hlavním je, že mysl a tělo nejsou sjednoceny. Výsledkem jsou problémy s energií; buď jí máme málo a nebo zase hodně, obojí je mimo rovnováhu. Nicméně rovnováhu není třeba hledat, když se staneme vnímající bytostí, která si uvědomuje všechny části jako rovnocenné, zažijeme harmonii plynutí. A když zažijete harmonii plynutí odhalíme i rovnováhu. Tím nacházíme svůj zdroj a tudíž máme i sebe. Když máme sebe, jdeme správnou cestou, všechno ostatní pak ukáže čas……
PS: děkuji za inspiraci Tereze, Martinovi a Jiřině 🙂