Vzpomínám, jak jsem kdysi před nějakými třiceti lety začínal s Taichi. Byla nás plná tělocvična a se zmatenými výrazy jsme se pokoušeli napodobit prapodivné pozice a pohyby, které nám s jistou dávkou sebedůvěry předváděl náš instruktor. Ten byl o „pár krůčků“ před námi a pokud bychom měli hovořit o nějaké zkušenosti, byla to zkušenost ryze formální. Věděl jak se správně postavit, kam dát ruce, jak jdou jednotlivé pohyby za sebou a to bylo tak všechno. Měl geniální paměť a na jeho mozkový „harddisk“ se vešlo opravdu hodně. Dnes s odstupem času bych naše společné úsilí přirovnal k čínské spartakiádě, která měla příchuť čehosi nového – neznámého, takže i když to nikomu nijak zvlášť nešlo, dokázali jsme vydržet. Jakmile jsme si osvojili jednu sestavu, přišla na řadu druhá, pak čchi-kung Osm kusů brokátu, formy z Émejských hor, cvičení s šavlí, tyčí, zkrátka pořád něco nového. „Co s tím“? (Nikdo nevěděl, protože touhle otázkou se nikdo nezabýval), dnes bych řekl – dokonalý zen.
Pokud se vám můj postoj k prožité minulosti jeví jako odmítavý, je to jen pocit. Dnes s odstupem času mohu říci – byla to ideální startovní čára a kdyby nás učitel, krom formálního cvičení, dokrmoval ještě nějakou teorií a principy, asi bychom to nezvládli. Bylo to amatérské a tím zároveň dokonalé. Pokud by nás učili Číňané, neprobíhalo by to jinak. (Asiaté nevysvětlují, opravují sporadicky a pokud uděláte stejnou chybu dvakrát, už si vás nevšimnou).
O pár let později jsem se setkal s čínským mistrem. Byl jsem uchvácen nejen precizností dokonale zacvičené formy, ale zároveň i prožitkem, který byl bezesporu spojen s jejím niterným obsahem. Chtěl jsem to také umět, ale vůbec nevěděl, jak to mám udělat. Obsah je to co nevidíte a přesto je to vidět. Teprve mnohem později jsem pochopil, že to je o stavu vaší mysli, vašeho srdce, kterým každou formu (činnost) oživíte a proměníte. To je ten osnovní princip který zpřítomňuje, léčí a všechno navrací k rovnováze. Než to ale pochopíte, motáte se v roli začátečníka.
Role začátečníka
Začátečník s obsahem pracovat nedokáže a tak se snaží napodobit formu. Působí tělem na tělo, hmota si podmaňuje hmotu a to se neobejde bez odříkání, vůle, síly a boje. Takto jsme byli naučeni a jinak to neumíme. Přidáme-li k tomu ulpívání na výsledcích a nezájem o tvůrčí proces a změnu, nevědomky stavíme svůj dům na vodě. A když nic jiného neznáme a neumíme, ze své formy si nakonec uděláme modlu.
Mnoho začátečníků se domnívá, že Taichi je tělesná záležitost a pokud se to dělá dobře, dává to energii a léčí. Co kdybych vám ale řekl, že to je pouze nástroj, který odhaluje, že zdrojem síly a léčitelem jste především vy? Má to tu výhodu, že Taichi jednou nebude, ale vy budete. Proto účinek a význam těchto cvičení nespočívá jenom v naplňování formálních záležitostí, ale také v uchopení konkrétního, tvůrčího obsahu.
Smysl obsahu
Obsah je obzor našeho vědomí. „Jen s tím co si uvědomuji, mohu něco udělat“.
„Dělání, dělání každý smutek zahání, dělání je lék“. Písnička má pravdu a mohli bychom dodat, že děláním na sebe a své trápení zapomínáme, kdežto při tvoření všechny nepříznivé stavy proměňujeme. Tvoření dodává našemu životu nejen smysl, ale i naplnění, protože přináší změnu. A změna to je živá řeka, do které nevstoupíš dvakrát. Dělání je ve srovnání s tvořením tupé, protože se opakuje pořád dokola a člověk z něho časem blbne.
Vzpomínám, jak jsme kdysi podle vzoru našeho učitele skládali čínskou formu a nevědomky ji naplňovali svým vlastním niterným obsahem. Bylo to také tvoření, ale jen do té míry, než si tělo osvojilo příslušnou choreografii. Pak jsme se měli zamyslet „co s tím dál“, ale místo toho jsme se učili novým formám, které čekal stejný osud. Nakonec máte v paměti tolik sestav, že je průběžně zapomínáte. Málokdo si v té době uvědomoval, že to bylo povrchní dělání, kterému chybělo niterné tvoření. To vám dojde teprve časem a tím začínáte nevhodný přístup postupně opouštět. Pokud sledujete radost a naplnění – tvoříte, když sledujete efekt, uznání a peníze – děláte. A i když můžete mít cíl svého tvoření, jde spíš o proces, který vás postupně proměňuje. Tím následujete svou Cestu.
S tímto principem vám taichi začne fungovat, a když vám něco funguje, máte tendenci se o to podělit; tím začínají první zkušenosti a trampoty učitele.
Role učitele
Pokud člověk zastává roli instruktora nebo učitele, měl by se mít na pozoru, protože z této pozice má potřebu dělat ve prospěch svých žáků zbytečně mnoho. Když učitel dělá mnoho, výsledkem bude, že žák dělá málo. Tak se naplňuje rovnováha.
Dalším tématem je přitažlivost a odpudivost. Pokud se něco nabízí a je každému dostupné – nemůže to být vzácné. Taková záležitost postrádá přitažlivost. Přitažlivé je nedostupné, vzácné a tajemné. Co je takové? Neformální, osobité a tvořivé. Když učitel vezme do hry své žáky a nechá je tvořit, aniž by zasahoval, stává se dirigentem orchestru, který začíná postupně ladit. Tím se otvírá další úroveň a ta je už mistrovská.
Role mistra
Mistr je ten, kdo se přestal snažit kohokoli čemukoli naučit. Je třeba to správně pochopit, není odosobněný, nebo lhostejný, osvobodil se však od tendence nést na svých bedrech zodpovědnost za pokrok někoho jiného než sebe. Tvoří po svém a pokud někoho inspiruje – dobře, pokud neinspiruje – nevadí, jde dál svou cestou.
Mistr může být zároveň i učitelem ale tuhle pozici zpravidla nevyhledává protože už ví, že to vyžaduje velké úsilí s malým a nejistým výsledkem. To však neznamená, že by nemohl být žákem, stále je co nového se učit.
Kdysi dávno mi jeden člověk řekl: „Mistr se ukáže a odchází“ . Nevím zda to někde vyčetl, nebo to bylo přímo z něho, nicméně teprve dnes začínám chápat a doceňovat tuto kvalitu.
Závěrem
Žák, učitel a mistr tvoří jakousi dialektickou jednotu. Nemůžeme říci, že zastáváme jen jednu, druhou, nebo třetí pozici. Jsme vším ve všem a to zároveň. Toto uvědomění závisí pouze na míře našeho prozření. Začátečnická forma se tak setkává s formou pokročilou a všechno je dokonalé. Není třeba zasahovat, stačí si uvědomovat. Takto probíhá tvoření, které proměňuje formu. To je skutečné – autentické Taichi. 🙂