Když je člověk rozrušený, zaskočený nebo se cítí napadený, nevědomky hledá oporu, která mu poskytne stabilitu, klid a sílu. Není to proces, je to spíš stav, který můžeme nazvat „Jedním bodem“. Ponejprv se tuto jistotu snažíme najít v prostoru někde venku, abychom posléze zjistili, že už ji dávno máme a navíc, v sobě. Je tento bod skutečně „bodem“ v konkrétním slova smyslu, nebo je spíš stavem, kvalitou vědomí, či polem energie?
Mistr Ai-Ki-Do Koiči Tohei definuje místo „jednoho bodu“ jako centrum rovnováhy – v tzv. hara (spodní tcha-tien). A pak přidává další klíčovou větu:
„Vesmír je nekonečný. Když uděláme krok jedním směrem, na všechny ostatní strany zůstává nekonečno.“
Proto může každý o sobě říci, že je středem vesmíru. Co je na tom zajímavé a inspirující? Ohraničený kruh (omezená představa, či individualita) má střed pouze jeden, kdežto nekonečný kruh má středů, kolik chcete. Dokud jsme sami v sobě ukotveni, jsme spojeni s univerzální energií Ki (čchi) celého vesmíru. Když jsme ale stresovaní, rozhození a plní předsudků a hodnocení, tuto oporu ztrácíme. Proto je doporučováno obracet pozornost do sebe, neboť nás to stabilizuje a navrací do přirozeného stavu.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že „Jeden bod“ se skvěle ověřuje při řízení auta, zejména v krizových situacích. Nepřehledná zatáčka a zničehonic se objevuje šílenec v protisměru. Lekneme se, ztuhneme, adrenalin začne produkovat energii přežití a my jsme úplně mimo. A právě v tom jsme nejvíc zranitelní.
Když ale předem zakotvíme v hara a během jízdy tam udržujeme periferně pozornost, reakce těla a emoční odezvy jsou mnohem přirozenější, rychlejší a klidnější. Naše energie totiž zůstává dole. Tohei také říká, že hara je jako „hrnec“, kde se i nepříjemné „uvaří“ a zneutralizuje.
Když se vesmír naopak nekonečně zmenší, stane se tím, co nazýváme „já“. A právě v tom se nachází hluboký paradox: „Já“ je pro mnohé z nás nekonečná koncentrace v udržování představy o sobě a situacích, které jsme prožili, prožíváme, anebo teprve budeme prožívat. Jakmile takto zaměstnáme svou mysl, ohraničíme celek a tím „jeden bod“ ztrácíme.
Proto bychom se měli v autě věnovat jenom řízení a udržovat svou mysl pokud možno prázdnou. Jakékoli hodnocení nás vyčleňuje z energetického pole celku a tím začínáme být ohroženi. Nejdříve na duševní pohodě, a pokud budeme takto dál pokračovat, můžeme si přivodit problém. A dva problémy na kolizním kurzu se, jak známo, přitahují.
Když tedy odložíme všechna hodnocení a představy, začne se naše vědomí vracet do jednotného pole energie tzv. kvanta. A právě tím se znovu přibližujeme ke kvalitě „Jednoho bodu“.
Pokud se tedy můj vesmír zmenší až na částici „já“ a toto „já“ po hlubším pochopení přestane mít pro mne specifický význam, má existence se stává zároveň jednotou. Jednota proti sobě nikdy nepůjde, a tím zůstáváme v bezpečí. (náhody neexistují, vše má svou příčinu a důsledek) V kapce, která se stává díky prozření oceánem, nalézáme živý klid. Pokud ale chceme svůj střed udržovat jako něco konkrétního, stabilního a jistého, začne být tuhý a to vyvolá mrtvý klid. Z toho vyplývá, že živý klid se nehlídá, nekontroluje, proste je, plyne a stejně by na tom mělo být i naše Taiji.
„Jeden bod“ tedy není „něco“, ale spíš nekonečně malý, jemný stav vědomí. Je to kvalita propojení. V hara (spodní tcha-tien) ho vnímáme jako vstupní bránu, ale neměli bychom se tam mentálně zamykat. Když tam budeme násilím držet ducha (pozornost), naše energie začne stagnovat. Proto klasikové taiji říkali: „Pozornost musí být zaměřena na ducha (záměr) nikoli na čchi. Pokud se zaměříme na čchi, vzniknou bloky a energie začne stagnovat“. (Ti, jejichž pozornost je upřena na čchi, nemají žádnou sílu).
Tím to však zdaleka nekončí. Jsou i jiná místa a ta odhalují jiné světy a možná i jiné vesmíry. Tím dalším místem je srdce. Který z bodů si vyberete? Pokud budete volit, dopouštíte se kardinálního omylu, v jednotě je přeci všechno jedno.
Spodní centrum hara (tan-tchien) nás stabilizuje a uzemňuje. Střední srdeční centrum nás otvírá jemnějším a subtilnějším kvalitám zejména lásce a soucitu. (Obě centra jsou reálná a pravdivá, rozdíl je pouze v používání a duch si sám podle okolností vybere). Duch sídlí v horním centru (hlavě) a to je spojováno s kvalitami uvědomování a schopnosti myslet, vnímat a všechno mezi sebou propojit.
A víte co je zajímavé? Čím víc jsme orientováni ven, tím víc nás to táhne dovnitř a čím víc jdeme dovnitř, tím větší potřebu máme směřovat zase ven. Vnější a vnitřní jsou si vzájemně kořenem a kdybychom se ptali kdo to dělá, je to naše přirozenost.
Závěr – shrnutí:
Když jsme svou pozorností mimo sebe, vitální energie se neustále odčerpává a my jsme stále víc rozštěpeni a odřezáni od svého zdroje. Taktéž všechna hodnocení, názory, minulost, budoucnost, v tom všem se „Jeden bod“ ztrácí. Když zůstaneme uvolnění, v jednotě přítomného okamžiku – bod se znovu ukáže. A co je na tom nejkrásnější? Že tím bodem nejsme my jako ego, ale univerzální vědomí, které je propojeno s celým vesmírem.
V členské sekci v odkazu Taiji-instruktážní najdete k tomuto článku video