Možná i vy patříte k těm, kteří se někdy zaobírali myšlenkou naučit se, případně poznat a pochopit cvičení – umění Tchaj -Ti. Vyšla o něm celá řada méně či více zdařilých knih, nicméně veskrze seznamují čtenáře s obecným základem, který je základnou mnohem hlubšího a k pochopení náročnějšího celku.
Nedávno jsem z jakési přednášky zaslechl toto: „Kdo umí, umí, kdo neumí učí“.
Toto libozvučné prohlášení zcela jistě jako blesk zasáhne všechny učitele a instruktory, sebe nevyjímaje, kteří se kdy pokusili někoho něčemu naučit. Vzpomínám, jak jsem se kdysi před lety účastnil výcvikového semináře s čínským mistrem Vincentem Chu. Učil tím, že neučil. Tu a tam něco ukázal a na ostatních pak bylo, aby to desítky minut stále dokola zkoušeli. Tenkrát se mi jeho odosobněný přístup nelíbil, dnes po náležité zkušenosti vím, že to je dobrá cesta, není ale pro každého.
Když vysvětluji, hledám způsoby jak Tchaj-Ti lépe přiblížit, případně opravuji chyby, a i když se to může zdát jakkoli přínosné, dělám práci za někoho jiného. Opravdový význam a hodnotu člověka v Tchaj-Ti nevidím v tom, co o tom ví, ale zda ušel kus cesty přede mnou a může mne inspirovat. 🙂 Inspirovat může pouze tehdy, když to co říká, také žije a dělá. Jinými slovy své Tchaj-Ti aplikuje. A teprve v aplikaci lze najít skutečný význam pro život. (Můžeme hovořit o tom jak si zavázat boty, ale když neumíme udělat kličku, bota nám z nohy spadne)
Tělesná dovednost, estetika či ladnost pohybů, ke kterým svým cvičením směřujeme, není klíčem pokroku.
Ten se nachází v oblasti mysli. Mysl se potřebuje s daným tématem nějak setkat, proladit a vypořádat a jakmile se jí to byť nepatrně povede, pokrok na fyzické úrovni na sebe nenechá dlouho čekat. V opačném případě, bude-li vaše mysl nepřítomná a vy se budete bezmyšlenkovitě snažit cosi napodobit, nikam to nepovede. Z praktického hlediska to postrádá jakýkoli smysl a význam. (Připomíná to člověka v zaměstnání, které ho moc nebaví, pracuje spíš pro peníze a jeho srdce je někde úplně jinde). Setkat se s Tchaj-Ti srdcem znamená otevřít svou mysl, vyprázdnit se od všech předsudků a následovat. Následovat i to, čemu zpočátku nejste schopni ani v nejmenším porozumět. A to bývá problém, protože ego je strašpytel a chce mít všechno pod kontrolou.
Ego vždycky vychází z empirické a sociální zkušenosti. Empirická zkušenost, pokud jste necvičili někde jinde, je ale na nule a ta sociální na tom není o moc lépe, protože čínská cvičení v našich poměrech nejsou nijak zvlášť atraktivní. Když se někdy dívám na ukázky sestav skupin Taoistického Taichi, žasnu nad tím, jak se podařilo do těch lidí dostat tak rozsáhlou a náročnou choreografii. Důvod je ten, že nikdo nikomu nic principiálního nevysvětluje, učí se jenom vnější rámec – fyzické pohyby. Opakují naučenou říkanku stále dokola v naději, že se jim smysl sám jednou odhalí. Mají soustředěné, vážné výrazy, ale když se jich zeptáte k čemu to je dobré, nejsou schopni inteligentně odpovědět. Zkrátka sjíždějí povrch a říkají tomu vnitřní umění.
Když se dáte například na volejbal, nebo začnete jezdit na kole, také vám to nemusí dávat žádný smysl a esence – radost a vitalita z praktikování se jako vedlejší produkt samy dostaví. Jenže Tchaj-Ti je něco úplně jiného. Tady se jde do mnohem hlubších vrstev a k tomu vnější pohled a fyzický pohyb zdaleka nestačí.
Proto je také v mnoha klubech Tchaj-Ti tak velká fluktuace. Lidé potřebují získat jistotu, že pozice a pohyby, kterým je navíc velmi těžké se naučit, budou mít pro ně a jejich životy nějaký, skutečně hodnotný smysl a význam. Mohu vás předem ubezpečit že nemá, ale je ideálním prostředím k sebe poznání a to už stojí za to. Pokud v tomto ohledu neskýtá učitel, případně instruktor sám za sebe reálnou inspiraci, jen stěží může motivovat ostatní. Argumenty, sliby případná tvrzení „dělám to stejně jako můj mistr“ nestačí, lidé aby uvěřili, musí vidět.
Fyzická dovednost je základním předpokladem pro poznání sebe sama. Ovšem za předpokladu že se z vnější pozornosti stane vnitřní vnímání. Kdy se to stane a jak je ryze individuální. V tomto procesu na vás číhá jedno riziko, které si nyní popíšeme: Pokud se Tchaj-Ti formě naučíte, bývá tendence, jako nakonec ve všech naučených činnostech, nevěnovat jí zbytečně víc pozornosti a dál praktikujete pouze v režimu autopilota. (Taoistické Taichi) V takovém případě se započatý vývoj zastavuje.
Naučená forma je ideálním prostředím, v kterém se otvírá svět nekonečných možností. Za předpokladu, že váš duch bude přítomný a jasný. Budete sice opakovat v minulosti naučenou sestavu, ale přítomnost vás povede k nové, hlubší zkušenosti. Tchaj-Ti vás začne učit samo nezávisle na tom, kolik cvičíte. Odhalí vám informace, které potřebujete a spolu s tím přijdou i nové praktické dovednosti. Takto se odhaluje Cesta. Možnosti těla jsou omezené, ale možnosti mysli jsou prakticky bez hranic. Někdy přijde čas, kdy je třeba od cvičení odejít, abychom se k němu mohli noví a čerství vrátit. Paradoxně odhalujeme, že jsme zase o kousek dál, zkrátka naše Tchaj-Ti zraje spolu s námi jako víno a tajemství jsou tady od toho aby byla odhalena. Pokud nehledáte, nikdy se neobjeví. Snažte se cítit, co máte dělat. A pak až to půjde samo od sebe, odhoďte i tu snahu a následujte pocit, tady začíná skutečné Tchaj-Ti.
Závěrem přidávám komentář mistra Tchaj-Ti Erle Montaigue jenž v kostce vystihuje vše co bylo napsáno:
„Hledejte smysl ve všem, co děláte a snažte se ze všeho učit. V každém životě se objevují překážky, které nás nutí reagovat. Jestliže si stěžujeme a jsme rozzlobení, odvádí nás to od lásky k ostatním a nikdy nedokážeme uchopit to, co se pokouší nám být dáno“.
PS: Je dobré se k tomu občas vracet, neboť je prokletím člověka, že tolik zapomíná. 🙂