Většina z nás žije představou, že hojnost je podmínkou pohody a šťastného života. Není třeba to zpochybňovat, pokud si však na svá bedra nakládáme stále víc a neznáme hranice, zátěž se jednoho dne stane neúnosnou, a spolu s ní přijde vyčerpání a problémy.
Možná si řeknete, zastavím se, přeberu to, zbavím se zbytečností, ale takhle to vůbec nefunguje; být v jednom kole a nabírat si stále víc je totiž výzvou a kdo vydrží, dočká se obdivu a úspěchu. Neměli bychom však zapomínat, že pravidelné přetěžování vyčerpává zdroj energie, a pokud chytíme první varovné signály, je na čase zmírnit tempo a stanovit si jasné hranice.
Hranice
Definují můj realizační prostor, v kterém projevuji svoje individuální „já“. Pokud ve společnosti sílí představa neomezených možností a svobody, mnozí lidé se začínají chovat tak, jakoby žádné hranice ani nebyly. (Jenže tím narušují prostor mnoha ostatním). Každý máme svou komfortní zónu a citlivě reagujeme, pokud je naše výsostné území někým, nebo něčím rušeno. Pod pojmem hranice si můžeme představit naše limity, nařízení a zákony, nebo třeba oplocený pozemek. Specifickou hranicí je potom energetické pole, které chrání naše tělo před patogenními vlivy. A to je téma, kterým se nyní budeme podrobněji zabývat.
Všechny způsoby překračování hranic mají svůj původ v mysli, jsou udržovány vůlí a podporovány energií.
Držíme se svojí představy
Každá naše představa, s kterou se ztotožňujeme a na které skálopevně trváme, se stává programem, (dogmatem), který se ukládá do nevědomé mysli. Na její popud otročíme stejným myšlenkám, reakcím a skutkům takže to vypadá, jako bychom v této oblasti postrádali kontrolu. Pokud to probíhá po delší dobu, infikuje se tím energetické pole, které z důvodu přirozeného návratu k rovnováze, začíná přitahovat svůj antagonistický protiklad. Proto se děje právě to, co nechceme a naše utrpení vzrůstá. Teprve tehdy, když je neúnosné, začínáme rezignovat, a tím se pomaloučkou otvírá cesta k pochopení, uvolnění a nápravě.
Utrpení
Utrpení nastává ve dvou případech:
– když někdo zvenčí narušuje naše hranice
– když my sami narušujeme něčí hranice
Kořeny prvního případu je třeba hledat v hluboké minulosti, kdy jsem jako „vychovávané“ děti podléhali diktátu autorit.
Druhý případ nastává když dospějeme, osvobodíme se ze sféry nadvlády a vlivu a začneme předávat dál, co jsme sami dostali.
A tak si generačně předáváme manipulační dogmata ve vidině, že dáváme to nejlepší, čeho jsme schopni. Jsme oběti svých obětí a naše životy často doprovází bolest a zlost. Zlost je reakcí ega, bolest zase pláčem duše.
Přijeti vs. nepřijetí
Z obavy, že bolest se bude znovu a znovu opakovat jsme se už jako děti naučili:
– předstírat, abychom se zalíbili
– bojovat o své místo na zemi
Oba přístupy jsou ve svých důsledcích škodlivé, nicméně ten první přesouvá nevyřešený konflikt do nevědomí, zatím co ten druhý jej reálně obnažuje. Někde tady začíná nabývat na významu pojem „hodné a zlobivé“ dítě.
Tyto osvojené vzorce chování, jako nezvaní hosté, nás často doprovází celým životem a jsou s námi tak srostlé, že nám přináší stále dokola stejné příběhy, problémy a utrpení.
Abychom byli svým okolím přijati, naučili jsme se navenek vytvářet pohodu a svůj nesouhlas (problém) spolknout. Často tím bojujeme sami proti sobě. Tento kompromis mezi předstíráním a bojem také není řešením, protože ubírá energii a ničí nás zevnitř.
Pokud věříme, že příčinou našeho utrpení je někdo z venku, reakcí na to je neprodyšně se uzavírat. Z obavy že nebudeme přijati, raději nepřijímáme jako první. Ego triumfuje, ale duše strádá. Energie nemůže svobodně proudit, a to je podhoubí pro celou řadu duševních a často i fyzických poruch.
Katarze a velké otevření
Přichází, když se takto ztrápený a unavený člověk začne zajímat o nějaké formy léčení a seberozvoje. V nich bývá nabádán, aby se otevřel a pokud to přijme, jeden extrém (uzavření) střídá druhý (otevření). Zpočátku to dělá jeho psychice dobře a on tak nabývá falešného dojmu, že má vyhráno. To je však kardinální omyl.
Abychom se v happy restartu ještě víc upevnili a posílili, navštěvujeme různé workshopy a semináře, kde jsou všichni neuvěřitelně pozorní a hodní. Málokdo si však uvědomuje, že tato hezká hra s pocity, která nemá s každodenní realitou nic společného, za pár dní skončí. Otevře vás to, zprůchodní, zvýší citlivost, a návratem do běžného života přijde pěkná facka. Hra na ráj končí a o slovo se hlásí staré známé problémy, které už čekají, aby se mohly znovu a v plné síle projevit. Pokud jsme z dřívějška měli nějaké obranné mechanizmy, tak tímto jsme je definitivně ztratili a jako bezbranné bytosti si to jdeme do matrixu náležitě užít.
Můžeme „nahoru“, ale adekvátně musíme i „dolů“. Pokud s rozvojem vědomí nepřichází zároveň i kontrola a uzemnění, může nastat velký problém.
Lidé si často myslí, že čím víc budou praktikovat nějaké metody a spirituální cvičení, tím rychleji dojdou ke svému cíli. To samé platí o metodách různých detoxů a očišťování. Je to cesta do pekel, ale bohužel, každý si na to musí přijít sám.
zavření a otevření nefunguje
Když už víme, že velké uzavření a velké otevření nefunguje a obojí nám škodí, vracíme se do „normálu“. Tam jsme byli již před tím, ale možná jsme si nevšimli, že všechny problémy mají společného jmenovatele a tím jsou špatně nastavené hranice.
K objasnění použijme následující metaforu:
Představte si, že k vám má přijít na návštěvu někdo koho neznáte a nevíte co od něj můžete očekávat. Abyste nebyli nezdvořilí, pozvete ho na zahradu, (neutrální území) ale do domu (k svému srdci) jej raději nepustíte. Z hlediska bezpečnosti a taktu se dá říci, že udržujete optimální hranice. Pokud komunikujete za plotem říkáte tím „nepouštím tě do svého prostoru“, pokud dotyčného pozvete do obýváku, vzdáváte se veškeré kontroly. Obojí představuje hrozbu a latentní problém.
Pokud si vytvoříme nějaký realizační meziprostor, který respektuje vzájemné hranice, stavíme pevný základ kvalitních a dlouhodobých vztahů. (problém nastává když nemáte zahradu :-)).
Nejčastější chyby
Se nacházejí v situacích, kdy své hranice postrádáme a nebo je překračujeme. Mohou to být:
– Hektická komunikace
Zdá se to být charizmatem, ale může to být také obrana proti vniknutí cizí energie vůči níž se nedokážeme náležitě chránit. (také to může být manipulativní jednání za účelem něco získat)
– Negativní hodnocení
Negativním hodnocením, které bývá často spojeno s emocemi vstupujeme do jemnějších vrstev člověka, na kterého tímto jednáním směřujeme. Pokud má silné pole (hranice), energie se odrazí zpět a spíš než adresáta zasáhne svého odesilatele. Důvod je ten, že každé takové hodnocení je zároveň útokem a každý útok je otevřením spojeným se ztrátou stability. (narušení hranice).
–Velké uzavření
Obrana sice funguje, ale nemůže nic starého odejít a nic nového vstoupit, člověk „energeticky umírá zevnitř“.
–Velké otevření
Cokoli může vstoupit a narušit integritu a pohodu.(zejména přecitlivělé osoby)
–Vytváření hranic pomocí mysli
Pokud vytváříme své hranice pomocí mysli, je to křečovité a umělé, mnohem efektivnější je řídit se svými pocity.
Když člověk pozná, že uzavření a otevření jsou jenom účelové programy, uchýlí se k mnohem efektivnějšímu nástroji jak tyto situace zvládat a tím je „pozice neutrálního pozorovatele“. Ten není otevřený a není zavřený, není ofenzivní a není defenzivní. A díky tomu se hranice nastavují téměř samy. Abychom však tento úkol zvládli na jedničku, musíme být velmi pozorní, přítomní a mít relativně soudržné, nepoddimenzované energetické pole. Jakmile máme energie málo, začneme ze svého protějšku nevědomky tahat, narušíme jeho hranice a v důsledku toho lze opět očekávat problém.
-Pomáhat a léčit
Dalším případem překračování hranic je snaha pomáhat a léčit. Léčení stejně jako pomoc by měly probíhat spontánně tedy přirozeně samy od sebe bez jakékoli snahy vyléčit či nějak si zakládat na projevené pomoci. Přidaná hodnota úsilí a snahy vytváří kanál, kterým se do těla pomocníka (léčitele) dostávají toxické obsahy. Ten se pak musí následně čistit a pokud problémy druhých bere na sebe záměrně a pravidelně, může si přivodit nemalé zdravotní potíže. (klasická ukázka obětování se pro druhé).
To samé platí o snaze někomu pomáhat z jeho problémů a životních krizí. Každý máme naloženo právě tolik, kolik uneseme, pokud toto břímě přenášíme na někoho jiného, sice si ulevíme, ale svého utrpení se nikdy nezbavíme.
-Duševní vampirismus.
Každý z nás máme plně vyvinutý energetický systém a pokud někdo trpí nedostatkem energie, je to jasný signál že něco dělá-žije špatně. Nejjednodušší cestou je vyhledat si dostupný zdroj z kterého si může tzv. cucnout. Mnohem těžší je vzít to jako výzvu a hledat nápravné řešení. Nemá smysl za to někoho obviňovat, důležité je umět se před tím chránit. (nezvat si takového člověka domů, ale komunikovat na zahradě).
-Pocit zásahu a ublížení.
Nastává, pokud jsme dotyčného člověka špatně odhadli, pustili si ho příliš k tělu a on nás zklamal. Můžeme si to vykládat jako nedostatek respektu a úcty, ale stejně tak to může být vyvažovací mechanizmus k nastavení správných hranic. Velmi pomáhá nebrat si nic z toho osobně.
Když jsme nějakou dobu sami třeba někde v přírodě, odhalujeme, že není třeba se před ničím chránit a najednou žádné hranice neexistují; i to je kus pravdy, která je však použitelná jenom ve specifických případech. (platí to pouze v případě se přijímáme a nebojujeme sami proti sobě)
Závěr:
Na mnohé, co ke svému životu potřebujeme, si můžeme přijít sami a pokud nazrál čas k pochopení a proměně, nějak to samo přijde a z okolností vyplyne. Mít hranice znamená mít za všech okolností sebe, a na to bychom neměli nikdy zapomínat. 🙂
Děkuji za velmi zajímavý a podnětný článek. Pro mě více než k myšlení…
Oprava: více než k zamyšlení…