Známá replika z filmu Slavnosti sněženek platí nejen v životě, ale samozřejmě také v Taiji. Pokud vás nikdo nevede a spoléháte výhradně na sebe, děláte jednu chybu za druhou. Když navzdory tomu vydržíte a dokážete se poučit, přijde progrese a změna. Své chyby zkrátka potřebujeme, protože jsou věrným zrcadlem naší reality. Pokud to pochopíme a jsme schopni s tím začít pracovat, ze záporů se postupně stanou klady. Tento proces se opakuje pořád dokola, pokaždé však na jemnější a hlubší úrovni. Tím se realizuje změna a ta naplňujeme náš osud.
Je tu však ještě jedna možnost – zkratka v podobě učitele. Každý učitel sleduje, opravuje a své žáky se tak snaží vyvarovat „zbytečných“ chyb. Jenže chyba, kterou neprožijeme a její důsledek do dna nevychutnáme, nám může také chybět. Ukrývá totiž v sobě cennou praktickou zkušenost. Takže když se učíte formálnímu taiji, aniž byste s partnerem aplikovali, máte jen minimální šanci své chyby odhalit, natož pak něco na tom měnit.
Další poznatek je, že chyba, kterou jsme sami neobjevili, nás netrápí, nemá pro nás svou hodnotu a my k ní často přistupujeme jakoby ani nebyla naše.
Životu je jedno zda děláme chyby, nicméně z vlastní zkušenosti mohu říci, že vše se řídí jedním principem a tím je rovnováha. Můžeme se přít, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale to je tak všechno co se s tím dá dělat. Většina z nás žádnou rovnováhu nepotřebuje, a proto se mnohé z toho co prožíváme realizuje nedobrovolně a na nevědomé úrovni. Jen díky nevědomí se dostáváme do extrémů, neboť vědomá přítomnost tento stav zapovídá. Na extrémech není nic špatného, je to jen hrubší a trýznivější forma reality. Také čeká na své pochopení a pokud není vyloženě pozdě, společně s ním přijde i změna.
Co kdyby za tím vším byla odvěká nespokojenost mysli, která pořád hledá nějaké problémy (chyby)?
Dalo by se tedy říci, že ke každé změně nás nutí okolnosti a pokud toho nejsme schopni, okolnosti přinesou změnu. Změna je život a zároveň základní princip tvoření. Co však nutí člověka na kurzu taiji postavit se rovně a dělat něco správně? Žádná naléhavá potřeba tu není, takže všechno podstupujeme více méně proto, abychom zlepšili svůj subjektivní pocit. Objektivní realita stojí vůči tomu poněkud stranou. (A to je samozřejmě chyba). Cítíme-li se po cvičení lépe, je to jasný signál, že jsme tady dobře ale zároveň bychom si měli uvědomit, že pouhým pocitem nic zásadního neměníme. (Zejména emočně založené ženy mají takto nastavený hodnotový systém a jakékoli debaty, které mohou tuto jednostrannost zvrátit, bývají často zbytečné).
Největší chyba je hledat na někom chyby. Jenže co s tím, když právě za tohle si klient kurzu platí? Jakmile někoho opravíte, nebo mu dokonce řeknete, že něco dělá špatně, máte pocit že jste narazili do zdi. Plynutí se zastaví a atmosféra zhoustne. I když se dotyčný násilně usmívá a snaží zamaskovat divný pocit, vnímavému jedinci neujde, že teď se stalo něco špatně. Instruktor se dotkl citlivého, zranitelného místa a to je důvod proč cvičenec nedokáže danou situaci přijmout natož s tím nějak dál pracovat.
Proto moderní psychologie a soudobá ezoterika radí nekritizovat, nehodnotit a jen chválit a povzbuzovat. Jak si ale dotyčný jedinec vytvoří objektivní hodnotový systém, když podle tohoto modelu je všechno dobře? Chvála je bonbónkem za odměnu, kritika pak důsledkem chyby, která přináší duševní pohlavek. Pro co se tedy rozhodnout? Toto zásadní dilema se dá vyřešit jen tím, že opustíme oba extrémy a nebudeme ani kritizovat a ani chválit. Potom zase začne všechno přirozeně plynout.
Velkou část života nás rodiče, učitelé a autority formovaly, takže došlo k deformaci přirozeného vývoje. Díky tomu jsme se stali vypočítaví, opatrní, ztratili jsme důvěru a to nejen v ostatní, ale často také v sebe. Osvobození přichází až s dospělostí v níž mnohé z toho co jsme nesměli a museli můžeme konečně začít měnit. Asi vás nepřekvapí, že jen vzácné výjimky jsou schopné strukturální změny, valná většina z nás však pokračuje v tom co se naučila.
Pokud dokážeme přijímat své chyby jako pomocníky a dáme jim prostor k životu, už nebudou naší černou můrou ale spojencem. Potom ambice a niterný přetlak se stanou minulostí, ustane věčný konflikt a my najdeme svou celistvost a rovnováhu. Pak přijdeme také na to, proč učitel s žákem nemohou najít rovnováhu. Není totiž mezi nimi totiž žádný rozdíl, oba jsou slepí; učitel ve své představě, že někoho něčemu naučí a žák v naivní víře, že mu učitel pomůže.
Kdyby to byl mistr, jako že není, stál by opodál a bylo by mu asi všechno úplně jedno. 🙂
Díky za vlastní chyby 🙂
Vítek