Cesta k udržení zdraví

Naše životy jsou neustále utvářeny proměnami, které jsou nejvíce patrné v dětství a pokročilém věku. V mezidobí se zdá, že nic zvláštního se s námi neděje, nenechte se ale zmást, každým dnem stárneme a svými myšlenkami a postoji formujeme svoji budoucnost. I když je příběh každého z nás originální a jiný, svou podstatou všichni následujeme odvěký princip pohybu v kruhu, který říká, že ať už si zajdeme kdoví jak daleko, vždy se musíme vrátit. Proto počátky mají hodně společného s konci, přičemž mezidobí je kreativní a tvůrčí.

Počátkům náleží vitalita a zdraví, s konci je spojena demence, bolest a utrpení. Nicméně, jsem hluboce přesvědčen, že s tímto scénářem není nutné za všech okolností počítat. Abychom si udrželi duševní a tělesnou kondici i do pozdního věku, potřebujeme se prvoplánově naučit naslouchat proměnám a jejich výzvy bezezbytku následovat. Jednodušeji řečeno zmírnit úsilí při dobývání svých cílů a občas se zaměřit na to, co od nás život chce. Zní to jednoduše, ale praxe je mnohem náročnější. Právě díky proměnám jsme i nejsme v souladu sami se sebou, svým okolím a svou přirozeností.

Jsme-li ve svém těle vědomí, jsme přítomní a pokud se nám tento stav stane normou, najdeme „svou“ přirozenost. Přirozenost ve svých projevech však není statická, neboť se řídí neustálými proměnami. (A tak co v jedné době prospívá, v jiné může škodit)

Dětem je přirozenost vlastní, ale nedokážou si ji uvědomit. Ve středním věku si přirozenosti moc neužijeme, protože většina z nás se řídí striktně nastavenými pravidly. Starší lidé by už mohli být přirozenější, ale zase jim brání zásady a konzervativní postoje, ze kterých nechtějí anebo nedokážou slevit. Z toho se dá usuzovat, že příčinou demence, nemocí a bolesti mohou být, mimo jiné, zafixované stereotypy mysli, které tělo, jenž je součástí přirozených proměn, odmítá přijmout. Tento rozpor mezi myslí a tělem blokuje energii a potíže všeho druhu musí následovat. Všimli jste si, že v nepozornosti jsme mnohem víc zranitelní a máme tendenci opakovat své chyby? V takové situaci má nad námi moc minulost a my nejsme schopni tvořit. Tvořiví jsme jen a pouze v přítomnosti. (například naše Tchaj-ti, máme naučenou jednu variantu formy „Jangova“ stylu a začínáme se učit jinou, stačí chvilka nepozornosti a do nového se zaplete staré). Celý problém spočívá v tom, že tělo je přítomné, ale mysl často předbíhá, a nebo se opožďuje. Abychom ukončili tento rozpor, potřebujeme mezi myslí a tělem vytvořit kontinuální linii, která vyvolá soulad. (Princip „Taojin“ spojující tělo, dech a mysl v jeden celek).

Jak tedy pracovat na svém zdraví a posílit energii? Na svém zdraví nijak pracovat nemůžete, neboť jakékoli úsilí je bojem s existencí. Nemůžete ani posilovat energii, protože během života dochází k zásadní proměně mezi poměrem JIN (klid) a poměrem JANG (pohyb). Jinými slovy posilovali byste to, co slábne a vysilovali se tak ze své podstaty. Takže jediné a smysluplné je přizpůsobit svůj život proměnám a naučit se harmonizovat „svou“ energii. Tím se stabilizujeme v prostoru a čase a pro udržení svého zdraví děláme maximum. Obecně se tomu říká návraty k sobě a máme-li sebe, máme i svou přirozenost. (podstatu). Přirozenost v sobě skrývá neuvěřitelný potenciál, který se nám odhalí, když přestaneme svou loďku v oceánu bytí neustále kontrolovat a řídit. Samotná existence nás pak zanese tam, kam bychom měli doplout. Mysl není třeba odmítat, to by byl další extrém; myslet už umíme, umíme ale také vnímat? Myšlenky představují povrch, vnímání proniká do skrytého obsahu). Pokud je v člověku vyvážený poměr myšlení a vnímání, stává se ve vztahu povrch – nitro celistvý a odvěký spor mužského a ženského principu v něm bude jednou pro vždy vyřešen.

Když se naučíte vnímat své tělo a hlídat jeho pocitový komfort, máte v rukou ten nejdůležitější nástroj k udržení zdraví. (základní princip Čchi-kungových cvičení). Potom se nemusíme nijak zvlášť starat a všechno se srovná samo.

Když stárne tělo, nemusí s ním stárnout i mysl. Nicméně právě tohle se často děje a demence je toho důsledkem. Lidé ze dne na den odcházejí z aktivní fáze života, nikdo je nehlídá, nehoní, nemají zodpovědnost, nic nemusí a najednou mají spoustu času, s kterou si nevědí rady. Pro některé je tato změna impulzem k pasivitě a zabíjení času, pro jiné to může být příležitost nastartovat styl „aktivního důchodce“. V prvním z případů začíná energie stagnovat a tělo včetně mozku mohou nečinností přestat správně fungovat. V druhém případě to bývá často snaha dokázat sobě nebo těm mladším, že to dáme, že ještě nepatříme do starého železa, ale na tak velký výdej nemusíme vždycky stačit. Jak na tom jste konkrétně vy poznáte nejlépe tak, že svou oblíbenou, fyzickou aktivitu si pro jednou dáte úplně sami. Tím získáte objektivní vhled do svých reálných možností a můžete se jim přizpůsobit. Ve skupině se lidé vzájemně hecují, podporují a i když si energii půjčíte, nemusí to být ve svých důsledcích pro vaše tělo a jeho zdraví optimální. Každý jsme jiný a z mého pohledu je ve starším věku ideální nějaká individuální tvůrčí činnost, která dopřává vytouženého klidu a tělo a mysl zaměstnává pokud možno vyváženě. (Tchaj-Ti)

Když se zamýšlím nad svým životem v čínských cvičeních, kterým se věnuji bezmála třicet let, nelze si nevšimnout změny. (Kdyby to bylo pořád stejné, musel bych to dnes považovat za ztrátu času). Tato životní etapa ze mne neudělala přeborníka Tchaj-Ti nebo Čchi-kungu, ale pomáhá mi odstraňovat nánosy, falešné představy, které mi nedovolovaly plnohodnotně žít v souladu s proměnami a přirozeností. Nicméně na začátku si vždycky představujete něco úplně jiného a všechny vaše pokusy jsou více či méně zdařilou snahou něco napodobit, aby to vypadalo dobře. Po nějaké době si uvědomíte že to je hloupost, odložíte ji a můžete jít dál. Pokud cvičíte s někým, koho zároveň učíte, může se stát, že budete ambiciózní a konfrontační, znovu si to uvědomíte, necháte to plavat a zase pokročíte dál. Zdraví a energii, o kterou prvoplánově šlo, celé roky neřešíte, ale s přibývajícím věkem nabývá toto téma na své důležitosti. Snažíte se, usilujete, ale pak si tento marný boj uvědomíte, uvolníte se a začnete nechávat věcem volný průběh. A pak z ničeho nic nastane období radosti a klidu, vlny se utiší a všechno začne být stejné, ne kdoví jak úžasné, ani ošklivé, ale stejné hluboké a živé. Máte sebe, máte svou pozornost máte svou přirozenost. Konečně o nic neusilujete a můžete být spokojeni. Z ryze fyzického se stává cosi intuitivní a pocitové, které má neuvěřitelnou moc a sílu. Upevnili jste se v sobě – ve svém zdroji, boj ve vás se ukončil a vy začínáte být za jedno s proměnami. Mysl nad vámi přestává mít svou moc. To ona se s vámi celé roky hrála hru na pravdu, nyní ale už víte, že pravda je buď všechno, anebo vůbec nic.

Lidé, kteří dlouho cvičí Čchi-kung a Tchaj-Ti mají rozšířené vědomí, klidnější mysl a uvolněnější tělo. Jejich reakce v případě potřeby jsou reakcemi celku, nikoli zmatené, ustrašené individuality. Všechno v nich je otevřené, propojené a pohyblivé a to nejen v relativně náročných kreacích cvičených forem. Je to velký kontrast vůči lidem, kteří své tělo neznají, celé roky si sami sebe nevšimnou a pak se diví, že v pokročilém věku nemají v sobě oporu. Začít je totiž třeba mnohem dříve.

Závěrem bych chtěl říci, že Tchaj-Ti a Čchi-kung jsou jenom slova, na nás je abychom odhalili jejich smysl a význam, pak pochopíme, že to není nic odděleného od každodenní reality, která je v nás, ale také všude kolem nás. Jen se potřebujeme naučit lépe dívat, víc vnímat a především nepodléhat naivním představám. A o tom to celé je.