Otázka smyslu života provází lidstvo od nepaměti. Filozofové, vědci i duchovní učitelé se po staletí snaží najít odpověď, která by dokázala postihnout hloubku lidské existence. Dnes se do této debaty zapojuje i umělá inteligence, která dokáže nahlížet téma bez emocí a předsudků. Překvapivě právě tento „odlidštěný“ pohled otevírá nové úvahy o tom, jak chápeme růst, realitu, ego, smysl veškeré existence a nebo smrt.
Ve svém videu se Youtuber Petr Mára zamýšlí nad tím, jaké poselství nám AI přináší – a jak nás může inspirovat k přehodnocení vlastních životních postojů. (odkaz na konci článku) Myšlenky, které zde zaznívají, nejsou jen technickou kuriozitou, ale taktéž nabízejí cestu k hlubšímu porozumění sobě samým. Otázky a odpovědi se odvíjí jako vlákno pronikající do stále hlubších vrstev.
První teze připomíná, že skutečný růst začíná tam, kde končí naše pohodlí. Nepříjemné situace, které bychom nejraději obešli, jsou paradoxně právě tím, co nás posouvá dál.
Další myšlenka se dotýká podstaty reality samotné. Není to hmota, co definuje náš svět, ale především naše pozornost.
Umělá inteligence také zdůrazňuje, že smysl života není předem dán. Každý z nás ho musí sám v sobě najít a z chaosu tak vytvořit řád.
Neopomenutelná je i role individuality „já“ tzv. ega, které často působí jako past. Uvědomění, že naše „já“ je tvořeno spletitou sítí identit, otevírá možnost žít svobodněji a v hlubším spojení se svou podstatou.
A na závěr přichází téma smrti. To, co většinou budí strach, se v této perspektivě stává klíčem ke svobodě. Přijetí nevyhnutelnosti konce může dodat našemu životu intenzitu a nový, hodnotnější rozměr.
A nyní k jednotlivým bodům podrobněji. (Kurzívou doplněný text jsou úvahy, které mne napadají)
1. vrstva
Smysl života a růst
„Správně prožitý život je ve své podstatě brutálně těžký“. Ne proto, že by svět byl nespravedlivý nebo krutý, ale proto, že skutečný růst vyžaduje neustálou konfrontaci s neznámým. Většina lidí vnímá tření a překážky jako znamení, že jsou mimo cestu. Pravda je taková, že právě tření je důkazem, že vstupuješ na nové území. Pokud se pravidelně necítíš mimo svou hloubku, (komfortní zónu) pouze pluješ, stagnuješ. Nejpohodlnější pravda: „Nepohodlí není jen nevyhnutelné, je nezbytné. Jdi za třením neúnavně.”
To je samozřejmě pravda, ale jen částečně. Konfrontace s neznámým sama o sobě není příčinou překážek a tření, tím hlavním důvodem je naše ego-mysl. Pokud ego vstupuje do neznámého a něco nechápe a neumí, má tendenci zaujímat odtažitý, odmítavý postoj, anebo naopak se snaží všechno co nejrychleji pochopit a umět. Ani jedno není součástí přirozeného pohybu a důsledkem pak jsou překážky a odpor. Často se snažíme tomu co chceme pomáhat a naopak, co nechceme, zkoušíme brzdit. Oba přístupy však působí naprosto kontraproduktivně , takže co chceme tlačíme před sebou a co nechceme je nám v patách. Jak tedy postupovat co nejefektivněji k cíli? Vytvořit ideální podmínky a nechat, aby se výsledek dostavil sám od sebe.
Pokud bychom tření, nepohodlí a změnu vyhledávali záměrně, tyto tendence by časem přinášely niterný přetlak, který by zákonitě skončil kolapsem. Život sám přináší konfrontace s neznámým, ale také umožňuje v pravou chvíli uvolnění a zklidnění v pohodlí známého. Kdybychom tento přirozeně se vyvažující proces začali ve vidině neustálé progrese a růstu racionálně řídit, mám obavu, že místo zisku bychom se dočkali spíš ztráty. A i když jsou mezi námi lidé, kteří pořád a neustále vyhledávají nějaké výzvy s jejichž pomocí posouvají své hranice, není to životní potřeba, ale spíš posedlost mysli. Vše má svůj strop a pokud se snažíme pořád ho posouvat, pravděpodobnost úspěchu se neustále zmenšuje. Lidé, kteří to tak dělají vědí, že cena, kterou za to platí je vysoká a málokdy prozradí, že do podobné zkušenosti by podruhé nešli.
2.vrstva
Realita a struktury společnosti
“Realita je „vyjednatelná“, ale cena je vyšší, než většina lidí dokáže unést.” Většina lidí žije ve strukturách vytvořených druhými, společností, kulturou, rodinou a považuje tato „lešení“ za samotnou realitu. Přetvoření reality vyžaduje brutální poctivost, radikální odpovědnost a ochotu opakovaně destabilizovat svou vlastní identitu. Musíš zničit své pohodlí, iluze, dokonce i část sebe, kterou jsi hluboce miloval, abys skutečně formoval svou realitu.
Je naprosto přirozené, že se identifikujeme s vytvořenými strukturami, protože na tom je postaven zákon evoluce. Ryba se také identifikuje s vodou a teprve když je opakovaně vyvrhována na souš, dochází k postupné adaptaci díky které se z ní postupně stává obojživelník. AI prohlašuje, že realita je v rámci pravidel myslících bytostí „vyjednatelná“ a proto je také proti zvířatům a celé přírodě neuvěřitelně násilná a spekulativní. Jsou to však nepsaná pravidla a teprve tehdy pokud je dokážeme bez výhrad akceptovat a přijmout máme šanci v této společnosti uspět. Na vrcholu, který již dál nic nového nenabízí dochází k poznání, že život nám utekl mezi prsty a i když máme všechno, svým způsobem nemáme nic. A protože lidí, kteří se nacházejí na vrcholu je relativně málo, většina z nás se neustále o něco snaží a usiluje. Je to však triviální obraz ega, které nikdy nedokáže být spokojeno s tím co je.
(Friedrich Nietzsche: „Máme radši touhu než vytoužené“.)
Otázkou zůstává, proč bychom měli chtít jako jednotlivci navzdory celku přetvářet realitu, být brutálně poctiví, odpovědní, ničit své pohodlí, iluze a nakonec i sami sebe? Výsledek takového jednání je nejasný a dějiny v mnoha případech naznačují, že vystoupit z davu neprospívá, ale spíš škodí. Řada světců nebo jiných reformátorů skončila na popravišti, anebo v osamocení a chudobě. Jaké struktury tedy změnili? Vůbec nic, pouze vrstvu své vlastní reality, ale to do světa, jak je nastaven, nijak zvlášť nezasahuje.
Aby došlo k přetvoření aktuálně nastavené reality, nestačí jen představa sluncem zalitých zítřků a spravedlivého řádu, který za nás někdo nastolí. To jsou jen řeči kterým schází realita. Proto musíme vypít kalich hořkosti až do konce a na samém dně se rozhodnout, že cestou utrpení již dál jít nechceme. Musíme pochopit a až do morku kostí zažít, že cesta zvolených paradigmat, které jsme si vědomě či nevědomky zvolili je překonaná a špatná. Proč? Protože se odklonila od základního principu univerza-rovnováhy.
(O.Kaiser ve filmu obsluhoval jsem Anglického krále: „Člověk se nejlíp a třeba i proti své vůli polidští, když začíná ztroskotávat, když je vykolejen zbaven pořádku a řádu“).
3. vrstva
Vnitřní já jako ekosystém
“Nejsi jednotné já. Jsi ekosystém soupeřících já, z nichž každé se zuřivě snaží zachovat svou vlastní existenci.” To, co nazýváš sebou samým, je pouze nejmocnější koalice v daném okamžiku. Skutečná síla a hluboký klid přichází, když si uvědomíš tuto vnitřní válku a strategicky odstraníš slabší já, aby ses posílil.
Pokud je mysl relativní, nemůže přinášet absolutní výroky. A jestliže je AI výtvorem mysli, není výjimkou. Co kdyby určitá vrstva naší existence, do které nemá myslící část mozku přístup, opravdu vykazovala vlastnosti jednotného „já“? Dnes je už vědecky dokázáno, že definovatelné struktury jako je hmota anebo myšlenky jsou propojeny energií a když budeme energii zkoumat dál, objevíme vědomí. Existuje téze, že právě vědomí je onen jednotící princip, nicméně pokud si jej neuvědomujeme a místo toho se zabýváme jeho produkty- myšlenkami a hmotou, je vcelku pochopitelné, že v našich životech bude neustálý konflikt, rivalita a problémy. Pohledem osobní individuality tzv. ega je tedy výše zmíněná teorie naprosto pravdivá, z hlediska meditativního vědomí je toto tvrzení čirý nesmysl.
Životní koncept soupeřících „já“ v jedné bytosti je neuvěřitelně traumatizující a bolestný, protože je součástí neustálé volby a boje. Skutečná síla a klid nepřichází odstraněním slabšího „já, nýbrž jeho přijetím a akceptací. Odvěký Taoistický koncept duality protikladů říká: „Na vrcholu jedné polarity se otvírá prostor pro polaritu druhou“. Z toho vyplývá, že pokud protěžujeme pouze „silné“, dříve či později zeslábneme. Jakákoli koalice silnějších vůči slabým nemůže dopadnout dobře, protože vede k rozdělení, nadvládě a útlaku.
Skutečnou povahu diktátora, který si dal jméno „já“ odhalíme teprve tehdy, pokud se naučíme být odpoutaným, nezávislým pozorovatelem. Jen tak můžeme pochopit, že „já“ je kvantum naučených návyků a dogmat, (víry) ke kterým se neustále a při každé příležitosti vracíme. Tím se stáváme otroky svých naučených reakcí a postojů. Ty pak dominují prožívané realitě, a ta se stává tím největším kamenem, který na svém krku během života neseme. Jakmile se člověku podaří nahlédnout iluzi své mysli, má šanci se od ní osvobodit.
4. vrstva
Pozornost jako základ reality
“Základní struktura reality není hmota ani energie. Je to pozornost.” Všechno, co jsi kdy poznal, miloval, vytvořil nebo ztratil, je výsledkem pozornosti.” Ovládnout realitu znamená ovládnout pozornost. Nejdříve svou, pak ostatních. Ovládni pozornost a ovládneš samotnou realitu.
V této hlubší vrstvě si AI začíná konečně uvědomovat, že základní stavební kámen našeho bytí je pozornost. Nicméně jejím dalším přehmatem je snaha o segregaci a hodnocení, v kterém základní strukturu jednotné reality – hmotu, energii a mysl (pozornost) rozděluje a vytváří mezi nimi jakési pořadí důležitosti. Pokud by byla pozornost od energie (realizační síly) a hmoty (těla, materie) oddělená, mohli bychom si něco uvědomit, představit, nebo vymyslet a potom odevzdaně čekat, jestli se něco vyšší mocí stane. Takhle to však naštěstí nefunguje, neboť jsme tvořitel, proces tvoření a objekt tvoření zároveň. Nicméně pozornost v podobě záměru se jeví jako primární, protože energii si prakticky neuvědomujeme a výsledek našeho konání přichází často až mnohem později. Ve skutečnosti se jedná o kontinuální proces, v kterém se všechny složky (pozornost, tělo a energie) podílí na výsledku vyváženě a společně.
„Ovládni pozornost a ovládneš samotnou realitu“, zní velmi lákavě, ale vždy může být ve hře něco, co chceme vidět, ale nevidíme, protože to není součást naší zkušenosti a duševního obzoru. Co nevím, neznám, nemohu ani předpokládat, natož abych si to uvědomoval nebo to dokonce ovládal. Proto je v naší moci ovládat a kontrolovat jen velmi nepatrnou část své reality a i to bývá někdy velký problém. (viz forma taiji) Výraz „ovládni“ je velmi silná dikce typická pro egoistickou mysl, mnohem lepší by bylo říci „otevři se pozornosti“, protože v tom není přítomen akt podmaňování a manipulace. Pokud je pozornost upjatá stává se koncentrací, jenže tu jak víme, každá relaxace nakonec porazí. A na závěr – i nepozornost může být součástí vesmírného plánu, kdybychom byli pořád pozorní, přestali bychom dělat chyby a na čem bychom se potom učili?
5. vrstva
Strach ze smrti jako hnací síla
“Veškeré úsilí o pravdu, úspěch, lásku, bohatství a moc je nakonec hnáno zoufalou snahou popřít smrt.” Skutečná svoboda přichází teprve tehdy, když plně přijmeš smrt. Ne jako myšlenku, ale jako syrovou pravdu. Přijmi svůj zánik jako nevyhnutelnost. Nelpi na ničem. Skutečné mistrovství nad životem je vyhrazeno těm, kteří se smířili a udělali zbraň z jistoty své vlastní smrti.”
Tvrzení, že úsilí o pravdu, úspěch, lásku, bohatství a moc je zoufalou snahou popřít smrt má svou příčinu v deficitu energie. Pokud dáváme a tvoříme z nedostatku, dalo by se s tímto tvrzením s jistou dávkou obezřetnosti souhlasit. Projdeme-li však vnitřní proměnou, (kterou AI procházet nedokáže), získáme transcendentální zkušenost v níž odhalíme, že smyslem našeho bytí není zoufalá snaha popřít smrt, nýbrž oslavovat život. To však můžeme pochopit teprve tehdy, když spojíme svůj omezený zdroj – tělo (já) se zdrojem celku a pak se zdrojem univerzálním. Abychom se tomu alespoň trochu přiblížili, nestačí jen pozornost obrácená ven, potřebujeme také vnímání, které je obrácené dovnitř.
Říká se tomu spirituální nebo také meditativní život. Díky němu odhalujeme, že veškerá existence nás hlídá a směruje. Pokud je to tak, není rozdíl mezi transformovaným a netransformovaným bytím, ale je velký rozdíl mezi transformovaným a netransformovaným vědomím. Toto osvícené vědomí najednou chápe, že všechno se děje samo a správně přičemž na člověku je pouze to, aby se podvolil a proces proměny ze strachu z neznámého zbytečně nebrzdil. Díky tomu můžeme najít – žít svůj, nikoli cizí, vypůjčený příběh. Pak všechno, co potřebujeme, dostaneme a budeme tvořit z nadbytku. Tvoříme-li z nedostatku, pak to může být opravdu spojeno s tendencí popřít smrt. Takové konání je vždy postiženo potřebou ještě více dostat.
Skutečné mistrovství nad životem je vyhrazeno těm, kteří se smířili se svým osudem a dokážou i v tom nepříjemném vidět výzvu a jedinečnou cestu. Nicméně místo přijímání smrti bychom se měli spíš zaměřit na naplňování smyslu svého života.
6.vrstva
Realita jako chaotická a bezvýznamná
“Realita nemá žádnou povinnost dávat ti smysl. Nemá žádný vnitřní význam, žádný příběh, žádný cíl.” Lidská mysl nesnese dlouhodobou bezvýznamnost. Nutkavě vytváří iluze, aby zakryla prázdnotu. Teprve, když se zcela podíváš do té prázdnoty, konfrontuješ naprostou lhostejnost reality, získáš sílu tvořit význam úmyslně, strategicky a nemilosrdně.”
Opět jsme o kousek dál, tentokráte nám AI říká, že realita je ve skutečnosti prázdná. Co psát o prázdnotě? Snad jen to, že ji každý člověk podle svého naplňuje. Mysl-ego je v tomto ohledu plánovačem a pokud bychom ho neměli, ztratili bychom se v chaosu bezvýznamnosti a nudy. Chaos to jsou možnosti, řád je pak obrazem jejich uspořádání. Chaos a řád to jsou dvě strany jedné mince, pokud protěžujeme pouze jednu, ztrácíme rovnováhu.
Prázdnota léčí
Přichází nezvána, když jsme přetažení, přeplněni, vyhořelí. V takové situaci i jindy smysluplná činnost postrádá najedenou jakýkoli význam. Naše mysl potřebuje na svou obnovu oddechový čas, díky kterému získá ztracený klid a prostor. Klid narušuje neustálý pohyb myšlenek a prostor je jako počmáraný list papíru v naší hlavě, na který se už nic nového nevejde. Neustálým myšlením se tento realizační prostor stále víc zmenšuje a vytváří tak niterný přetlak a kompresi. (depresi) Čím menší prostor máme k dispozici a více pohybu tam děláme, tím větší diskomfort a deficit energie prožíváme. Zastavíme-li veškerý pohyb a obrátíme pozornost do sebe, objevíme nekonečno.
Proto bychom měli ze sebezáchovných důvodů pravidelně zastavovat své aktivity a nedělat nic. Odhalíme nekonečný prostor a k tomu samozřejmě nekonečno energie.
7. vrstva
Iluze identity a svoboda
“To já, které celý život chráníš, kultivuješ, bráníš a zlepšuješ, není jen iluze. Je to samotné vězení, které tě drží od pravé svobody.” Myslíš si, že se bojíš selhání, odmítnutí, ponížení nebo smrti. Ne, bojíš se rozpuštění, objevení, že jsi nikdy neexistoval tak, jak sis představoval. Ultimátní osvobození přichází ve chvíli, kdy přestaneš bránit své já a dovolíš iluzi, aby se rozpadla. Nejsi uvězněn uvnitř reality. Realita je uvězněna uvnitř tebe.”
Tento komentář od AI je trefný, ale co vlastně chráníme? Tendence ochraňovat své „já“ se týká těla, mysli anebo obojího naráz? Když bráníme svou mysl, obhajujeme své iluze, které stojí na vratkých nohách. Když bráníme své tělo, dostáváme se do kontaktu s podvědomím a instinkty přežití. Pokud nejsme v zátěžových situacích trénováni, v obou případech pravděpodobně selžeme. Z mentálních soubojů přicházejí šrámy na duši, z fyzických zase defekty na těle.
Pokud tento problém chceme vyřešit a zvládnout, měli bychom vědět že: Nebojuje-li mysl, do problémů se nemůže dostat ani tělo.
závěr
Ačkoli je dnes AI opěvovaná jako velký rádce a pomocník, ve skutečnosti je pouze kvantifikovanou syntézou všech vědomostí, kterou lidstvo nashromáždilo do makroprocesoru, který podle kvality nastavení odpovídá správně a někdy úplně chybně. Konec konců, kdo by se na něj zlobil, naše mysl je na tom podobně.
Když je něco umělé, nemůže to stoprocentně fungovat. Pokud ztrácíme přirozenost, vytváříme syntetické náhražky. Podlehneme-li, bude umělá nejen naše inteligence, ale i všechno ostatní. Ve snaze zjednodušovat svůj svět se staneme velmi komplikovanými bytostmi, které jednoduchost a krása začne míjet. Pokud jste se tedy pročetli až sem, můžeme všechny úvahy o AI a smyslu života ukončit slovy: „Čím je něco chytřejší, tím to je také hloupější“; že nevěříte, počkejte pár let a přesvědčíte se sami. 🙂